44 / 284
42
okupace nacistickým Německem zásadním způsobem ovlivnily hospodářskou, sociální
i politickou situaci v českých zemích. Tato změna se pochopitelně odrazila v novém
přístupu též k úpravě toho, co bychom dnes označili jako individuální a kolektivní
pracovní právo. K označení celého oddílu byla použita terminologie obvyklá v předpi-
sech té doby – doba řízení výkonu práce.
167
Nejednalo se však bohužel pouze o změnu
v terminologii. S ohledem na válečné hospodářství a potřeby Velkoněmecké Říše došlo
k popření základní zásady soukromého práva – smluvní svobody. Zaměstnanec i za-
městnavatel byli podstatně omezeni při volbě kontrahenta (absolventi dostávali např.
tzv. umístěnky), při skončení služebního poměru
168
a často též v rozhodování o základ-
ních pracovních podmínkách. V této době lze rozpoznat počátky integračního testu,
kterému se následně dostalo celosvětového rozšíření. Osvobození Československa ne-
vedlo k návratu do předválečných poměrů, ač subsidiární působnost OZO k zvláštním
pracovněprávním předpisům zůstala zachována i nadále, bylo třeba bojovat s rozvráce-
ným národem i hospodářstvím. Na poli pracovního práva tak v podstatě bez přerušení
pokračovaly experimenty s pracovní povinností regulované nově dekrety prezidenta
republiky, jež pro svůj rozhodující význam byly vybrány pro označení tohoto období.
Stručné pojednání o dekretální normotvorbě vztahující se k pracovní povinnosti řadí-
me pro setrvání na pracovní povinnosti do oddílu nazvaného Řízení práce.
Z formálního hlediska nedošlo ani po únorovém převratu v roce 1948 k narušení
podpůrné působnosti OZO vůči speciálním (pracovněprávním) předpisům,
169
ani de-
kretální normotvorba nebyla tímto rokem nijak zvláště dotčena.
170
K vyčlenění pracov-
ního práva naopak formálně došlo až zákoníkem práce z roku 1965. Československé
pracovní právo tak následovalo příkladu sovětského pracovního práva.
171
Je nutno však
vnímat významný posun v rovině ideové. Předmětem pracovního poměru již nebyl
pouze výkon práce, ale též rozvoj iniciativy pracovníka i celého pracovního kolektivu.
Součástí se rovněž staly pracovníkova výchova a vzdělávání, a to včetně adekvátního
politického profilu.
172
Třebaže tyto změny probíhaly zčásti mimo právo a nebyly vždy
bezezbytku akceptovány,
173
poznamenaly rozhodující měrou nový přístup k pracovní-
167
Srov. Vládní nařízení ze dne 23. ledna 1941, č. 46 Sb., jímž se činí některá opatření o řízení práce.
168
Např. rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 18387 či 18718.
169
Nejinak tomu bylo po vydání občanského zákoníku z roku 1950 a též doposud platného občanského
zákoníku z roku 1964.
170
Dekret presidenta republiky o všeobecné pracovní povinnosti byl formálně zrušen až s přijetím zákoníku
práce 1965, stejně tak dekret presidenta republiky o pracovní povinnosti osob, které pozbyly českoslo-
venského státního občanství.
171
Srov. Jackowiak, C.: Przydatnošć instytucji prawa cywilnego w prawie pracy, in Ruch Prawniczy ekono-
miczny i socjolgiczny, 1960, č. 4, str. 21.
172
Srov. Jičínský, Z.: Úmluva MOP č. 111 a diskriminace v zaměstnání a povolání a čs. zkušenost ve vztahu
k ní před 17. 11. 1989 a po něm, Právník 1992, č. 3-4, str. 234 a násl.
173
Tak např. v roce 1975 judikoval Nejvyšší soud SR, že „
hlavné znaky pracovného pomeru (jsou) osobný
výkon práce určitého druhu, odmena za prácu, práca podľa dispozícií zamestnávateľa, pracovná doba a pod.
“
Rozhodnutí Nejvyššího soudu SR sp. zn. 4 Co 14/75. Rozhodnutí se týkalo zohlednění určité doby jako
doby zaměstnání pro účely důchodového zabezpečení.