45 / 284
43
mu právu, a proto byla tato etapa vývoje nazvána dle výchozí ideje o překonání rozpo-
rů mezi kapitálem (zaměstnavatele) a prací (zaměstnanců).
Význam pracovní smlouvy jako právního úkonu zakládajícího pracovní poměr byl
opět posílen v 60. letech; celý proces pak vyvrcholil přijetím zákoníku práce.
174
Jednalo
se však již pouze o způsob dobrovolného založení pracovního poměru, nikoliv snad
o plnohodnotný smluvní nástroj pro úpravu vzájemných práv a povinností smluvních
stran. Zákoník práce totiž již do značné míry opustil individuální pojetí pracovní-
ho práva a kladl důraz na kolektivní prvek při výkonu práce. Nešlo pouze o záměnu
termínu „nesamostatná práce“ za „společenská práce“, vždyť slovo nesamostatná již
samo o sobě též vyjadřuje skutečnost, že k výkonu práce dochází v určitém spojení
či společenství. Pracovník byl dle nového pojetí začleněn do většího kolektivu (so-
cialistické organizace), kde se podílel na plnění úkolů rozdělovaných státem. Další
prvky pracovněprávních vztahů jsou patrné též z právní úpravy. Je to jednak ust. § 1
zákoníku práce 1965, které vymezilo pracovněprávní vztahy,
175
zejména však ust. § 27
odst. 1 zákoníku práce, kde se uvádí: „
Pracovník v pracovním poměru se podílí v kolek-
tivu pracovníků svou prací za mzdu podle pokynů organizace na plnění pracovních úkolů
a účastní se na rozvoji, řízení a kontrole její činnosti.
“ Ke vzniku pracovního poměru
mohlo dojít též na základě tzv. rámcové pracovní smlouvy dle ust. § 34 ZP ve znění
do 31. 1. 1991.
176
Kolektivní povaha pracovních vztahů (tzv. teorie společných zájmů)
byla zdůrazněna v základních zásadách (čl. I a IX zákoníku práce).
177
Posunutí chápání povahy pracovněprávního vztahu odpovídal konečně rovněž vývoj
terminologie výkonu samostatné práce. K označení tohoto způsobu výkonu práce se
začal používat pojem individuální pracovní činnost, která byla definována jako samo-
statně organizovaná činnost občanů patřící sice do systému socialistického hospodář-
ství, ale uskutečňovaná mimo společensky organizovanou výrobu, založená na osobní
práci, jejíž výsledek (výrobek, služba) je určen ke směně a může být doplňkovým nebo
i základním zdrojem příjmu občana.
178
174
Srov. ust. § 27 odst. 2 zákoníku práce 1965 a dále Kovářík, J.: K úloze pracovněprávního poměru a úpra-
vě jeho vzniku v návrhu zásad zákoníku práce ČSSR, Právník, 1963, č. 4, str. 263.
175
„Při účasti občanů na společenské práci vznikají mezi občany a socialistickými organizacemi pracovněprávní
vztahy.“
176
Rámcovou pracovní smlouvu bylo možno sjednat k zajištění dobrovolné účasti pracovníků na hro-
madných akcích organizovaných k výpomoci při špičkových zemědělských a podobných krátkodo-
bých pracích nebo k zajištění společensky prospěšné práce žáků a odborně společenské praxe studentů.
Rámcovou pracovní smlouvu uzavírala organizace, pro kterou mají být práce provedeny, se společenskou
organizací nebo jinou organizací, která organizovala účast na těchto pracích. Pracovní poměr na základě
rámcové pracovní smlouvy vznikal dnem nástupu pracovníka do práce, aniž by bylo třeba uzavírat pra-
covní smlouvu.
177
Srov. např. Mařík, V.: Koncepce a hlavní principy návrhu zásad zákoníku práce ČSSR, Právník, 1963,
č. 4, str. 254.
178
Viz Fiala, J.: Význam individuální pracovní činnosti a podmínky její právní úpravy, Právník 1989,
č. 11-12, str. 1029.