46 / 284
44
ͭ. Antika
Locatio conductio operarum
v římském právu
spočívalo v dohodě, že jeden kontra-
hent
(locator)
měl druhému
(conductor)
konati jisté, odhad připouštějící služby anebo
práce za mzdu peněžitou, aniž by přitom bylo dohodnuto zhotovení určitého konkrét-
ního díla.
179
Jednalo se o práce obyčejné
(operae iliberales)
,
poskytování vyšších služeb
(operae liberales)
jako např. výuka či činnost architektů, advokátů nebo lékařů, nebylo
podrobeno stejné smluvní úpravě. Být placen mzdou za poskytování takových služeb
by totiž nebylo hodno cti svobodného muže.
180
Práce na základě tohoto smluvního
typu konali především otroci.
Locator
(námezdný pracovník) pracoval zásadně osob-
ně.
181
Užití nesvobodného člověka k výkonu (nižší) práce bylo přirovnáváno k užití
věci,
182
pro
locatio conductio operarum
tak platily stejné zásady jako při nájmu věci,
pokud jich dle povahy předmětu bylo možno použít.
183
Otroci byli ostatně vzhledem
k nedostatku právní subjektivity skutečně považováni nikoliv za subjekt, ale objekt
právního vztahu.
184
ͮ. Středověk
Pro právo soukromé v českých zemích, stejně jako v celé Evropě, byl ve středověku
příznačný právní partikularismus.
185
Z ranně feudálních památek s jistým vztahem
k pracovnímu právu lze zmínit památku práva knížecího. Jedná se o dekreta Břetislavova
z r. 1039, která mimo jiné obsahovala v bodě VI. ustanovení o zákazu práce ve svátek.
186
Koncem XII. a počátkem XIII. století počalo jednotné právo (starší periody) mizet.
179
Srov. Arndts, C. L.: Učební kniha pandekt, odd. 2, kniha 3, O závazcích, Praha, Wolters Kluwer ČR,
2010, str. 232.
180
Za poskytování služeb byl těmto osobám poskytován honorář (odměňování mzdou nebylo hodno jejich
postavení) a smluvní úprava vyšších služeb tak vlastně předznamenala úpravu smlouvy mandátní či spíše
v českém pojetí smlouvy příkazní, jejímž znakem je v zásadě bezplatný výkon činnosti. Viz Richardi, R.,
Fischinger, Philipp S.: Staudinger, Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch mit Einführungsgesetz
und Nebengesetzen, Berlin, Sellier/De Gruyter 2011, str. 11.
181
Kincl, J.; Urfus, V.; Skřejpek, M.: Římské právo, 2. vyd., Praha, C.H. Beck, 1995, str. 254.
182
Srov. Saturník, T.: Přehled dějin soukromého práva ve střední Evropě, Praha, Všehrd, 1945, str. 131.
Dále srov. Barancová, H.: Pracovní právo, str. 45. Dále viz tzv. horenská pracovní smlouva in Bílý, J. L.:
Konverze ve smluvním systému Moravského horenského práva (Příspěvek k dějinám obligačního práva),
in Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Facultas iuridica 1/1999, str. 16.
183
Srov. Arndts, C. L.: Učební kniha pandekt, odd. 2, kniha 3, O závazcích, Praha, Wolters Kluwer ČR,
2010, str. 232. V Justiniánských institucích je ostatně smlouva pracovní řazena jako podtyp smlouvy
o nájmu a pronájmu. Viz Iustiniani institutiones, Justiniánské instituce v redakci M. Skřejpka, Praha,
Karolinum 2010, str. 275.
184
Viz Hromadka, W.; Maschmann, F.: Arbeitsrecht, Band 1, str. 3.
185
Rouček, F.; Sedláček, J. a kol.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a ob-
čanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi, sv. I., reprint Olomouc, ASPI 2002, str. 44 a násl.
186
Srov. Kapras, J.: Právní dějiny zemí koruny české, díl I., Právní prameny a vývoj právnictví, Praha,
Nákladem české grafické akc. Společnosti „UNIE“, 1913, str. 1; obdobně Malý, K. a kol.: Dějiny české-
ho a československého práva do roku 1945, 4. vyd., Praha, Leges 2011, str. 96.