63 / 284
61
nebo podobnými pracovními podmínkami. Kolektivní smlouva sloužila jako nástroj
dosažení sociálního smíru mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, kdy v jeho zájmu garan-
tovala zaměstnancům takové pracovní podmínky, které zákonodárce nebyl ochoten
či schopen upravit na úrovni zákona. Praxe uzavírání kolektivních smluv předešla její
právní úpravu.
Kolektivní smlouvu právní teorie vymezila jako smlouvu sjednanou mezi organi-
zacemi zaměstnanců a zaměstnavatelů, popřípadě jedním zaměstnavatelem, která se
týká pracovního poměru. Pojmově na jedné straně kolektivní smlouvy vystupoval ko-
lektiv.
282
Kolektivní smlouva byla doktrínou a následně též judikaturou klasifikována jako
smlouva soukromoprávní. Důvodem byl majetkový předmět kolektivní smlouvy. Ani
OZO, ani jiný zákon (např. spolkový zákon) však kolektivní smlouvu neupravoval jako
konkrétní smluvní typ.
283
Klasifikaci kolektivní smlouvy ztěžovaly základní teoretické
otázky spojené s určením právního základu nároků zaměstnanců založených v kolektivní
smlouvě (když zaměstnanci nebyli její smluvní stranou) a později též dvojjediná povaha
kolektivní smlouvy jako smlouvy (právního úkonu) a pramene práva současně.
284
S tímto
druhým problémem jsou spojeny závažné interpretační otázky mimochodem dodnes.
Bylo/je nutno kolektivní smlouvy vykládat jako smlouvu či jako právní normu?
285
Teorie se pokusila při bližší kvalifikaci kolektivní smlouvu podřadit pod úpravu smlou-
vy pracovní, smlouvy přípravné, smíru (narovnání), smlouvy společenské či smlouvy ku
prospěchu třetího.
286
Žádný ze smluvních typů se však na kolektivní smlouvu zcela neho-
dil. Nejvíce případný se jeví (z pohledu klasických teorií) názor Sedláčka
287
na zatřídění
kolektivní smlouvy jako smlouvy ku prospěchu, resp. k tíži třetího. Protože ujednání
k tíži třetího odporovalo zákazu uzavírání smluv k tíži třetích osob [ust. § 880 a) OZO],
mohlo být takové ujednání pro třetí osoby (též členy odborové organizace) závazné
pouze na základě úpravy ve zvláštním zákoně anebo v případě, že by tito k tomu dali
kontrahentům zmocnění.
Složitým byl též problém konkretizace smluvní strany.
288
Na proces vzniku kolek-
tivní smlouvy a určení smluvní strany byl pro nedostatek speciální úpravy aplikován
282
Budník, J.: Několik slov k právnímu problému kolektivní smlouvy, in Pracovní právo, 1932, č. 1, str. 4 a 5.
283
K pojmu kolektivní smlouva viz Budník, J.: Definice kolektivní smlouvy v platném právu, Pracovní
právo, 1934, str. 122-127.
284
Se vznikem kolektivní smlouvy jsou též spojeny renesance tzv. sociálního práva (v duchu učení francouz-
ských syndikalistů) a úvahy o mimostátním či neoficiálním právu.
285
Vrchní rozhodčí hornický soud se vyslovil pro užití interpretačních pravidel o smlouvách v rozhodnutí
z 21. prosince 1927, č. 236 (1927).
286
Srov. Witz, K.: Obecná závaznost kolektivních smluv pracovních, Pracovní právo 1937, str. 175 a litera-
turu tam uvedenou.
287
Sedláček, J.: Obligační právo, II., Právník, 1946, str. 116 a násl. Srov. dále Budník, J.: Rozhodčí klausule
v praxi nejvyššího soudu, Právník 1931, č. 5, str. 47.
288
Viz Budník, J.: Obecná platnost kolektivních smluv, Pracovní právo, 1937, č. 5, str. 61 a 62. Nejvyšší
soud např. dovodil, že na zaměstnavateli, který není členem svazu zaměstnavatelů, který sjednal ko-