32 / 268
30
Dalším impulsem k vývoji MHP byly důsledky 2. generace moderních válek. Ta
k faktoru masovosti armád díky plodům průmyslové revoluce přidala do přelomu
19. a 20. století obrovský nárůst palebné síly. Nové, výrazně účinnější ruční palné
zbraně a především dělostřelectvo spolu se silným průmyslem působily během 1. svě-
tové války masovým armádám masivní ztráty. Díky převažujícímu omezení válčení
na vztah mezi státy byla převážná většina ztrát tvořena příslušníky ozbrojených sil – vo-
jáky. Z toho důvodu se Haagské úmluvy (1899, 1907) i další úmluvy přijaté po 1. svě-
tové válce soustředí na úpravu samotného válčení, aniž by věnovaly stejnou pozornost
ochraně civilistů. Civilisté pochopitelně jako v každém konfliktu trpěli v zázemí, ov-
šem převážná většina konfliktů se odehrávala mezi státy a násilí tak bylo do značné
míry úspěšně omezeno na vojáky, kteří představovali zpravidla drtivou většinu obětí
(90%). Rozsah obrovského utrpení a přímých ztrát civilistů způsobené ve vnitřních
ozbrojených konfliktech, jako byla například občanská válka v Rusku, byl buď nezná-
mý, nebo mimo zájem. Úprava ochrany civilistů tak zůstávala upravena jen okrajově.
Pro znázornění realističnosti mezinárodního humanitárního práva je užitečný zákaz
použití chemických zbraní,
10
který byl přijat právě na základě zkušeností z 1. světové
války. K zákazu použití chemických zbraní působící samozřejmě mnohdy děsivé utrpe-
ní, státy přistoupily nepochybně i pod tlakem veřejného mínění, požadavku lidskosti
atd. Chemické zbraně ale ve skutečnosti způsobily pouze přibližně 2% ztrát, jejich po-
užití i skladování byly poměrně náročné a v důsledku tedy překvapivě málo efektivní.
Reálná průměrná efektivita jednoho chemické náplně granátu byla jen dvojnásobně
vyšší, než u konvenční výbušné náplně, což komplikace při výrobě a samotném použití
ne vždy vyvážilo. Mezi utrpením vojáka s těžkým střepinovým zraněním břicha umíra-
jícího v zemi nikoho a utrpením vojáka dusícího se po zasažení yperitem velký rozdíl
být nemusí. Dělostřelectvo, které konvenční municí ve skutečnosti způsobilo až 75%
ztrát, pochopitelně nikdo zakázat ani nenavrhl, protože důležitost dělostřelectva pro
vedení boje byla natolik zásadní, že jeho zákaz by zásadně ztížil vedení bojové činnosti
a v důsledku přemožení protivníka.
11
Situaci v přístupu k ochraně civilistů zásadně změnila až 3. generace moderního vá-
lečnictví, pro niž je charakteristická efektivní (rádiová) koordinace tankových jednotek,
motorizované pěchoty, dělostřelectva a letectva. Taková taktika (blitzkrieg) umožnila
do té doby nemyslitelně rychlé průniky do území protivníka a logicky zasažení obrov-
ského počtu civilistů, kteří na rozdíl od 1. světové války zpravidla nebyli schopni vyklidit
území rychle obsazované mechanizovanými jednotkami nepřítele. Dalšími mimořádně
silnými impulsy byla samozřejmě totální válka a průmyslové vyvražďování civilistů. Právě
po 2. světové válce tak dochází k přijetí Ženevských konvencí o ochraně obětí ozbroje-
ných konfliktů (1949), které právě ochranu civilistů upravují výrazně důsledněji.
10
Protokol o zákazu užívat ve válce dusivých, otravných nebo podobných plynů a bakteriologických pro-
středků, podepsaného v Ženevě dne 17. června 1925 (Ženevský protokol z roku 1925).
11
Obdobně např. použití protipěchotních min nebo zákaz kazetové munice přichází na scénu teprve v oka-
mžiku, kdy je jejich použití suplováno jinými prostředky.