33 / 268
31
V důsledku vzniku dvou bloků disponujících jadernými zbraněmi a přibližně vy-
rovnanými vojenskými silami nastoupila tzv. 4. generace moderních ozbrojených kon-
fliktů. Pro tyto konflikty se vžil termín asymetrická válka (guerillové válečnictví). Proti
střetům „státních“ armád je typická přinejmenším na jedné straně výrazně nižší orga-
nizovaností, disciplínou a úrovní výcviku. Na tomto místě je nutné poznamenat, že
přestože užití slova generace vyvolává dojem lineárního vývoje, v případě konceptu čtyř
generací moderních ozbrojených konflitů tomu tak není. Lindovu konceptu je třeba ro-
zumět výhradně v časovém intervalu moderního válečnictví (1793 – současnost). V cel-
kovém vývoji samozřejmě není guerillové válečnictví ničím novým a je ve skutečnosti
výrazně starší než to, co příslušník euroatlantické civilizace považuje za „válečnictví“.
Asymetrické konflikty jsou zpravidla sice nižší intenzity, ale jsou velmi dlouhé
a především probíhají takřka výhradně v civilním prostředí. Civilní ztráty tak ve vnitř-
ních ozbrojených konfliktech na rozdíl od předešlých tří generací tvoří většinu obětí.
Přitom se na tyto konflikty vztahuje jen část mezinárodního humanitárního práva
(společný článek 3 Ženevských úmluv z r. 1949 a obyčejová pravidla MHP). Logickou
reakcí na nárůst počtu vnitřních ozbrojených konfliktů pak bylo zejména přijetí
Dodatkového protokolu k Ženevským úmluvám z 12. 8. 1949 o ochraně obětí ozbro-
jených konfliktů nemajících mezinárodní charakter.
Koncept čtyř generací moderního válečnictví Lind následně doplnil o 5. generaci
válečnictví odrážející současný nástup digitálního bojiště, kybernetického válečnic-
tví, bezposádkových prostředků atd. Přestože v blízké budoucnosti technologie ne-
pochybně postaví před mezinárodní humanitární právo nové výzvy, jako jsou nano-
technologie, rostoucí částečná a případně úplná autonomie zbraňových systémů atd.,
tvrdím, že na současném válčišti jsme schopni dostatečně využívat současné normy.
Dobrým příkladem ilustrujícím hloubku nepochopení základů mezinárodního huma-
nitárního práva je hysterie panující kolem bezpilotních prostředků (UAV). Vzhledem
k době vzniku je mezinárodní humanitární právo formulováno dostatečně obecně.
Samozřejmě vznikají technologie, se kterými mezinárodní humanitární právo ani ne-
mohlo předem počítat. Jeho základní zásady (přiměřenost, rozlišování, vojenská ne-
zbytnost a humanita) jsou ale natolik obecné, že mohou a musí být aplikovány i např.
na používání UAV. Po právní stránce není ani zase až tak veliký rozdíl mezi umístěním
dálkově řízené miny, nebo vypuštěním UAV. Z hlediska mezinárodního humanitár-
ního práva také není žádný zásadní formální rozdíl (a v zásadě ani praktický) mezi
ničením protivníka přesně naváděnou municí z pilotovaného letadla na vzdálenost
15 a více km nebo bezpilotního prostředku na vzdálenost 15-6000 km. Ani v jednom
případě pilot, operátor, velitel atd. nevidí cíl přímo a řídí se informacemi předávanými
elektronickými prostředky na dálku, přičemž je skutečně jedno, jestli je ta vzdálenost
15 nebo 6000 km. Na tom nic nemění fakt, že v budoucnosti kvantita používání bez-
posádkových prostředků nepochybně přesáhne dnešní i hodně divoké představy