88 / 268
86
MHP lze podle mnoha autorů překonat poukazem na závazný charakter OMHP nebo
obecných principů právních. Často se poukazuje na to, že z hlediska zájmů meziná-
rodního společenství je nezbytné, aby NSA mohli vstupovat do mezinárodních úmluv,
aby měli tuto právní způsobilost s důsledky v mezinárodním právu.
27
Iniciativa ke zdokonalování MHP vycházela a vychází zejména od MVČK, kte-
rý již v letech 1971 a 1972 zorganizoval dvě přípravné konference expertů a v letech
1974–1977 pak hlavní Diplomatickou konferenci, jejímž výsledkem byly oba DP
k ŽÚ. Návrhy obou DP byly vypracovány právě MVČK. MVČK identifikoval mnoho
pravidel obyčejového mezinárodního práva.
28
Obyčejový status těchto norem a jejich
závazný charakter pro ONSA by si nepochybně zasloužil podrobnější rozbor. Pro for-
mování a správnou identifikaci obyčejových norem MHP je rozhodující praxe stá-
tů. Kontroverzní zatím zůstávají názory o podílu zejména MVČK a ONSA na tvorbě
OMHP.
29
Např. ICTY Appeals Chamber vzala v úvahu praxi OOS při posuzování
relevantnosti norem OMHP v kauze
Tadić.
30
Někteří autoři jsou přesvědčeni, že OOS
již přispívají k tvorbě OMHP v konfliktech nemajících mezinárodní charakter.
31
V literatuře se objevily různé názory a teorie zdůvodňující vázanost ONSA normami
MHP. Vedle vyjádření souhlasu s plněním závazků vyplývajících z norem smluvního
MHP ve formě dvoustranných smluv mezi stranami ozbrojeného konfliktu a jedno-
stranných prohlášení ONSA existují i jiné argumenty závaznosti MHP (zejména oby-
čejového) pro ONSA. Poukazuje se např. na analogii závazků z norem MPLP a MPT.
Podstata takového argumentu pak spočívá v tom, že bez vázanosti ONSA normami
MPLP a MPT, by nemohli být aktéři hrubého porušení lidských práv nebo norem
MPT bráni k mezinárodní trestní odpovědnosti. V daném případě se však jedná o od-
povědnost jednotlivců a nikoli samotných OOS. Jiným argumentem je určitá analogie
postavení OOS blížícího se postavení státu v ozbrojeném konfliktu za předpokladu, že
tyto skupiny již vykonávají faktickou kontrolu určitého území a obyvatelstva.
32
Není
pochyb o tom, že státy nutí k jednání s OOS především jejich požadavek reciprocity
a obavy států z represálií.
Ozbrojené opoziční skupiny byly ve zprávě Výboru ILA z r. 2014 (Non-State Actors)
vymezeny jako „kolektivní entity, které používají ozbrojenou vojenskou sílu, mají or-
27
Srov.: “if it is functionally necessary for purposes advancing the interests of the international commu-
nity for non-state actors to be able to enter into conventions which they intend to produce consequences
under international law, they should be given this legal capacity”, RYNGAERT Cedric,
op. cit
, s. 291-292.
Podobně SIVAKUMARAN, Sandesh. Binding Armed Oposition Groups. Vol. 55,
ICLQ
2006, s. 389.
28
HENCKAERTS, Jean-Marie, DOSWALD-BECK, Luis.
Customary International Humanitarian Law,
Vol. I.
Cambridge, New York: Cambridge University Press, 2009. ISBN 0-521-53925-0.
29
Viz k tomu např. ROBERTS, Anthea, SIVAKUMARAN Sandesh,
op. cit.
, s. 108.
30
Prosecutor v Dusko Tadič
, Case No IT-94-I, ICTY Trial Chamber Judgement, 7. July 1997, para 562.
31
Srov.: “… armed groups already contribute to customary IHL of non-international armed conflict”,
SASSOLIN, M. Transnational Armed Groups and International Humanitarian Law, Program on
Humanitarian Policy and Conflict Research Harvard University, HPCR,
Occasional Paper Series
2006, s. 40.
32
RYNGAERT, Cedric. Non-State Actors and international humanitarian law,
op. cit.
, s. 288.