93 / 268
91
(např. 5, 9, 15, 24, 26, 29) o „stranách v konfliktu“. Výjimkou nejsou ani ustanovení
Ženevské úmluvy o zlepšení osudu zraněných, nemocných ve válce námořní.
Autoři ŽÚ z r. 1949 uvažovali zřejmě pouze v kategoriích států. Úvahy o právním
postavení OOS nebyly z hlediska MPV ještě na pořadu dne, i když právo sebeurčení
národů bylo již zakotveno v čl. 1 a čl. 55 Charty OSN. Společný čl. 3 upravuje po-
vinnosti „stran v konfliktu“, který vznikne „na území některé z Vysokých smluvních
stran“. Společný čl. 2 pak stanoví, že normy MHP musí být aplikovány i v případech
ozbrojených konfliktů, kdy válečný stav (the state of war) není jednou z Vysokých
smluvních stran uznáván. Nezáleží také na tom, kdo se dopustil případné agrese a po-
rušil omezení vyplývající z jus ad bellum. Úmluva musí být zachována za „všech okol-
ností“ (společný článek 1). Podle čl. 2 odst. 3 jsou mocnosti úmluvou vázány vůči
mocnosti, která není stranou úmluvy, „přijme-li tato její ustanovení a bude se jimi ří-
dit“. Článek neřeší povinnost respektovat normy MHP (podle čl. 1 povinnost za všech
okolností) v případě, že tato strana nepřijme její ustanovení ani se nebude jimi řídit.
Další problém spočívá v interpretaci toho, co znamená „přijmout ustanovení“ úmluvy.
Je ovšem nepochybné, že čl. 1 a 2 vylučují, aby oběť ozbrojeného útoku odmítla apli-
kovat normy MHP.
Pochopitelně ne všichni ONSA podnikající akce proti vlastní vládě jsou legitimo-
váni nárokovat práva a povinnosti podle MHP. Vzbouřenci (rebels) jsou vlastními stá-
ty většinou považováni za zločince s trestní odpovědností podle vnitrostátního práva.
Není ovšem vyloučeno, aby se rebelie přeměnila v povstání (insurgency) a rebelové
se tak stali „povstalci“ (insurgents). Mezi „vzbouřenci“ a „povstalci“ nemusí být také
žádný věcný rozdíl. V praxi ovšem ani tak nezávisí na tom, jak se ONSA sami nazývají
nebo jsou nazýváni, jako na rozsahu a cílech jejich ozbrojené činnosti. Za rozhodující
kritérium aplikovatelnosti norem MHP je nutno považovat především dosažení úrov-
ně ozbrojeného konfliktu. Pokud této úrovně nebylo dosaženo, aplikace MHP nepři-
padá v úvahu. MP za určitých okolností uznává právní postavení povstalců, i když
přesná definice povstání a povstalců neexistuje. Předpokladem je, že povstalci ovládají
alespoň část území a vykonávají zde moc.
ONSA se v zásadě nemohou stát stranou existujícího smluvního MHP. Podle stano-
viska MVČK (ICRC) „ačkoli je jasné, že všechny strany (parties) nikoli mezinárodního
ozbrojeného konfliktu jsou vázáni MHP, ozbrojené skupiny nemohou ratifikovat nebo
se formálně stát stranou smluv MHP, neboť to mohou učinit pouze státy“. V důsledku
toho pak ONSA mohou podle MVČK namítat, že nejsou vázáni mezinárodními zá-
vazky vymezenými smluvním právem.
53
ONSA však mohou mít vliv na humanitární
praxi států a tím i přispívat k vytváření obyčejového mezinárodního práva. Problémy
s přistoupením k ŽÚ mohou mít i obecně neuznané státy. Lze to historicky dokumen-
tovat na příkladu PLO, která se v r. 1969 chtěla stát stranou ŽÚ. Švýcarské minister-
53
Increasing Respect for International Humanitarian Law in Non-International Armed Conflict,
ICRC
2008, s. 19.