SLP 09 (2015)

studii jdoucí nad rámec tohoto článku. V případech vzniku a existence ozbrojeného

konfliktu je otázka odpovědnosti OOS podle MHP skutečně reálná, zvláště jedná-li

se o OOS usilující o prosazení práva národů na sebeurčení s ambicí konstituovat nový

státní útvar nebo moc. I rezoluce RB OSN zmiňují odpovědnost některých OOS

za činy v ozbrojených konfliktech nikoli mezinárodního charakteru.

Také Komise

pro mezinárodní právo v Komentáři k Návrhu článků o odpovědnosti států uvádí

možnost, že „povstalecké hnutí může být odpovědné za své chování podle mezinárod-

ního práva, např. za porušení MHP spáchané jeho jednotkami“.

ͺ. Ženevské úmluvy z roku ͷͿͺͿ a Dodatkové protokoly I a II

z r. ͷͿͽͽ a jejich aplikace na činnost a v činnosti ONSA

V klasickém MPV zůstávaly vnitrostátní ozbrojené konflikty v podstatě mimo rá-

mec MHP. K hlubší změně v nazírání na vnitřní konflikty dochází z právního hlediska

až přijetím čtyř ŽÚ z r. 1949. Všechny čtyři ŽÚ zdůrazňují, že „Vysoké smluvní strany

se zavazují, že za všech okolností budou zachovávat tuto úmluvu a zajistí její zacho-

vávání.“ Vysokými smluvními stranami se v mezinárodním právu rozumí pouze státy.

Ustanovení o vysokých smluvních stranách lze nalézt v celé řadě dalších článků jednot-

livých ŽÚ, které zde není třeba rozvádět. Jiným termínem, který svědčí o tom, že ze

smluv zavázanými subjekty jsou státy, je v úmluvách často používaný výraz „mocnost“

nebo „mocnosti“. Naproti tomu v úmluvách používané výrazy jako „válečné strany“,

„smluvní strany“ nebo „strany v konfliktu“ nelze v obecné rovině a zejména z termi-

nologického hlediska omezovat pouze na státy. Úmluvy je však nutno vykládat vcelku

a ve všech souvislostech. Nelze proto interpretovat jednotlivé, v úmluvách použité ter-

míny a pojmy odtrženě od celého kontextu úmluv. Přesto existují tendence k liberální

interpretaci, podle níž výraz „power“ (moc i mocnost) obsažený v úmluvách zahrnuje

nejen stát, nýbrž i jiné entity jako národně osvobozenecké hnutí (NOH) nebo neuzna-

né státy či vlády. Pojem „mocnost“ (power) může být proto i kontroverzní. Jde o to,

zda se tímto pojmem rozumí státy, které byly signatáři všech ŽÚ i obou DP nebo zda

lze tento pojem chápat v některých případech šířeji jako zahrnující další entity např.

NOH, prozatímní a různé dočasné vlády nebo útvary. Čl. 60, 61 a 64 ŽÚ o zlepšení

osudu zraněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli např. v první větě

hovoří o „mocnosti, v jejíž moci jsou zajatci“. Podobně je tomu např. v čl. 21, 27, 29,

38, 49, 60, 61, 64, 111 a 125 ŽÚ o zacházení se zajatci. Kromě toho čl. 109 zmiňuje

povinnosti „stran v konfliktu“ a nikoli „Vysokých smluvních stran“. Rovněž Ženevská

úmluva o ochraně civilních osob za války obsahuje výraz „mocnost“ např. v člán-

cích 41, 43, 44, 81. 85, 86 nebo 94. Kromě toho úmluva hovoří v několika článcích

S/RES/954, para 4, 4. November 1994; S/RES/1316, para 9, 13 August 2000, preamble.

Srov.: “that the insurrectional movement may itself be held responsible for its own conduct under in-

ternational law, for example for a breach of international humanitarian law committed by its forces”,

Commentaries to Draft Articles on the Responsibility of States fo Internationally Wrongful Acts, s. 118,

para 16.