SLP 09 (2015)

ͻ.͹ Partyzáni

Problematika postavení partyzánů byla předmětem jednání již na obou konferencích

v r. 1971–1972. MVČK dokonce navrhoval přijetí Dodatkového protokolu o party-

zánském vedení války.

Měl se mimo jiné zabývat statusem kombatantů a válečných

zajatců a měl vycházet z článku 4 ŽÚ o zacházení s válečnými zajatci. Tento protokol

nebyl ovšem nikdy přijat, neboť experti se vyslovili proti přijetí Protokolu o vedení

partyzánské války. V této přípravné fázi ani později v letech 1974 – 1977 se neprosa-

dila idea jednoho protokolu jak pro mezinárodní, tak i vnitrostátní ozbrojené konflik-

ty.

Diplomatická konference v letech 1974–1977 věnovala této otázce mimořádnou

pozornost. MVČK vypracoval návrh dvou dodatkových protokolů jako podklad pro

jednání konference, která se postavením partyzánů začala meritorně zabývat na 2. zase-

dání konference v březnu r. 1975 a teprve na závěrečném zasedání v r. 1977 byl přijat

definitivní text. Konference řešila v této souvislosti čtyři základní právní otázky:

1. Je nebo není nutné považovat partyzány za kombatanty? 2. V případě kladné

odpovědi, měla být řešena otázka, zda partyzáni mají právo na stejnou ochranu podle

MHP (de lege lata a zejména de lege ferenda) jako běžní vojáci v ozbrojených kon-

fliktech? 3. Lze partyzánům v případě jejich zajetí poskytnou plný a ničím neomezený

status válečných zajatců? 4. Jakým způsobem lze snížit, omezit nebo eventuálně zrušit

čtyři podmínky čl. 1 Řádu války pozemní (ŘVP) a čl. 4 Třetí ŽÚ a odstranit tak „dis-

kriminaci“ partyzánů?

Námitky proti rozšíření práv partyzánů zahrnovaly argument, že každý ústup od čtyř

podmínek stanovených v ŘVP a ŽÚ je zároveň oslabením ochrany civilního obyva-

telstva, přičemž zvýšení ochrany civilního obyvatelstva bylo jedním z cílů, které kon-

ference sledovala. Výsledkem jednání bylo dosažení kompromisu, který je zakotven

v DP I, části III. a oddílu II nazvaném „Status kombatantů a válečných zajatců“. Čl. 43

přijatý konsenzem obsahuje definici pojmu „ozbrojené síly“. Rozumí se jimi „strany

v konfliktu“, které „se skládají ze všech organizovaných ozbrojených sil, skupin a jed-

notek, nacházejících se pod velením osob odpovědných této straně za jednání svých

podřízených, a to i v případech, kdy strana je zastupována vládou nebo orgánem,

který protější strana neuznává „…Kombatanti jsou v tomto článku charakterizováni

jako „příslušníci ozbrojených sil strany v konfliktu (s výjimkou zdravotnického a du-

chovního personálu)…“, kteří tak „mají právo se přímo účastnit nepřátelských akcí“.

Z hlediska právního postavení partyzánů je klíčové ustanovení odst. 3:

„Za účelem ochrany civilního obyvatelstva před následky nepřátelských akcí jsou kom-

batanti povinni se odlišit od civilního obyvatelstva v době útoku nebo vojenské operace,

Aditional Protocol on GuerillaWarfare, viz k tomu SUTER, Keith.

An International Law of GuerillaWarfare:

The Global Politics of Law – Making.

London: Frances Pinter Publishers, 1984, ISBN 0861872894, s. 110.

SCHINDLER, Dietrich. The Different Types of Armed Conflicts According to the Geneva Conventions

and Protocols,

RCADI

, The Hague, Vol. 163, 1979, s. 155.

MENCER, Gejza,

Nové mezinárodní právo

, Praha, Academia 1983, s. 45.