97 / 268
95
učebnici „Le droit des gens“, vydané poprvé v roce 1758, švýcarský právník Emer de
Vatel. Nejprve uvedl, že je velmi sporné, zda je suverén vázán normami válečného
vůči rebelům, kteří proti němu se zbraní povstali. Vypořádává se s názorem, že válečné
právo nebylo vytvořeno pro rebely, kteří si zaslouží trest smrti. Nejprve definuje rebely
jako poddané, kteří pozvedli protiprávně zbraně proti nejvyšší autoritě, s cílem zbavit ji
moci a případně odporovat jejím rozhodnutím. Zabývá se nepokoji, revoltou a bunto-
váním lidu i chováním suveréna. Podrobně rozebírá pojetí občanské války a postavení
stran konfliktů. Zdůrazňuje, že válečné strany, obě strany konfliktu musí dodržovat
obecné zákony války, k nimž patří zásady lidskosti, válečné přiměřenosti, spravedlnosti
a čestnosti. Poukázal také na důsledky ničivé občanské války, dojde-li k porušení zá-
konů války a zásad lidskosti. Taková válka se pak stává ještě strašnější s mimořádně ni-
čivými důsledky a represáliemi pro stát a národ.
60
Je možná pozoruhodné číst tento
více než dvěstě padesát let starý text s ohledem na to, že pravidla vedení ozbrojených
konfliktů a humanitární pravidla se v naší době často nedodržují a někdy i záměrně
porušují. Klasické mezinárodní právo poskytovalo povstalcům některé atributy mezi-
národně-právní subjektivity, byl-li boj s povstalců s ústřední vládou úspěšný a povstal-
ci ovládli určitou část území i s obyvatelstvem, na kterém vytvořili vlastní mocenské
orgány. V MPV se rozeznávalo „uznání za povstalce“ a poněkud významnější „uznání
za válčící stranu“.
Povstalci představují ozbrojené skupiny, které často usilují o mezinárodní „uznání“
legitimity a legality svého boje. Cílem může být politická změna režimu, případně
i secese a vytvoření nového státu nebo spojení se státem jiným. Pokud dojde k uznání
povstalců za válčící stranu vlastním státem, nemůže být pochyb o vzájemné aplikova-
telnosti norem MHP. Pokud povstalce „uznají“ třetí státy, posiluje to mezinárodně-
právní status povstalců, který se tak přibližuje právnímu postavení státních aktérů.
Některá povstalecká hnutí vytvářejí i organizační struktury, které s podporou MVČK
mohou získat větší humanitární ochranu. Poslední věta čl. 3 společného všem ŽÚ však
stanoví, že použití ustanovení tohoto článku „nebude mít vliv na právní postavení
stran konfliktu“. Je však sporné, jaký význam má uznání povstalců. Jde o to, zda „uzná-
ní“ vyjímá povstalce z domácí jurisdikce státu či nikoliv. K prvnímu stanovisku se
kloní i MVČK, který zastává stanovisko, že takové „uznání“ umožňuje aplikaci alespoň
zlomku MHP. Tak tomu bylo v minulosti např. v konfliktech v Alžírsku (1955–1962),
Kongu (1962–1964), v Jemenu (1962–1967), v Nigerii (1967–1970). Uznání za vá-
lečnou stranu přináší i NSA práva a povinnosti podobná právům, jaké mají v ozbroje-
ném konfliktu státy. K uznání za „válčící stranu“ nebo k uznání „válečného stavu“ však
v praxi států dochází jen zřídka.
60
DE VATEL, Emer.
Le Droit des Gens
v německém překladu s úvodem P. Gugganheima. J. C. B. Mohr,
Tübingen 1959, s. 515-296 (§ 288-296).