SLP 08 (2014)

112

nebo Kartagenské deklarace. Nicméně v praxi je uznáváno, že lidé utíkající před válkou

nemohou být navráceni do svých domovských států.

“

Váleční běženci tedy mohou nabývat celkem tři statusy: IDPs, uprchlík nebo pouhý

válečný migrant. Následuje přehled ochranných mezinárodněprávních instrumentů,

z nichž některé se vztahují na všechny tři kategorie, jiné se týkají pouze jedné z nich.

Ženevské právo

Ženevské právo, coby součást mezinárodního humanitárního práva, nabízí ochranu

všem třem kategoriím běženců. Podmínkou jeho aplikace je ovšem existence ozbro-

jeného konfliktu. Čl. 28 Ženevské úmluvy o ochraně civilních osob za války

sta-

noví, že „

žádné chráněné osoby

[tzn. ani civilního běžence]

se nesmí použít k tomu, aby

svou přítomností uchránila před vojenskými operacemi některé body nebo některé oblasti.

“

Čl. 49 zakazuje nucené přesuny obyvatel na okupovaných územích, nejde-li o evaku-

aci. A čl. 46 potom požaduje, aby státy zajistily dodržování těchto povinností vnitro-

státním právem a stanovily tresty za porušení.

První Dodatkový protokol k Ženevským úmluvám

poté v čl. 37 zakazuje prorad-

nost, coby zneužití statusu civilního migranta, ovšem pouze za účelem zranění, zabití

nebo zajetí protivníka. Důležitý je také čl. 51, odst. 7 tohoto dodatkového protokolu,

který zakazuje zneužít přítomnosti nebo pohybu civilního obyvatelstva k ochraně nebo

zamaskování vojenských objektů nebo operací.

Z těchto ustanovení můžeme dovodit jistý stupeň ochrany prchajících před vojen-

ským zneužitím. Problém ale nastává s aplikací. Ženevským právem jsou do určité

míry vázány pouze strany v konfliktu. Třetí strana – tedy stát, který přijímá uprchlíky

– se často nebude v konfliktu vůbec angažovat. V takových případech zůstává aplikace

ženevského práva na jeho území problematická.

Stejně tak může jít o vnitrostátní

konflikt, jehož režim se podle intenzity bude řídit buď Druhým dodatkovým proto-

kolem, nebo spol. čl. 3 Ženevských úmluv. Druhý dodatkový protokol v čl. 17 sice

stanoví zákaz přemisťování, pokud to nevyžaduje bezpečnost nebo nezbytné vojenské

důvody, k další ochraně prchajících před vojenským zneužitím však mlčí, stejně jako

společný článek 3 ŽÚ.

Refugee Protection: A Guide to International Refugee Law. Inter-Parliamentary Union, 2001, s. 67.

[online]. Citováno 9. 11. 2013. Dostupné z:

IV. Ženevská úmluva o ochraně civilních osob za války z roku 1949.

První a Druhý dodatkový protokol k Ženevským úmluvám z roku 1977.

Jde o to, zdali si bojové jednotky „nesou“ povinnost řídit se ženevským právem s sebou za hranice zne-

svářených států (princip personality práva), nebo jestli v nezúčastněné zemi nelze ženevské právo apliko-

vat vůbec a uplatní se vnitrostátní (trestně)právní úprava (princip teritoriality). Nicméně i nezúčastněná

země by měla mít povinnost stíhat závažná porušení Ženevských úmluv, ovšem opět podle svého vnitro-

státního práva.