55 / 200
53
Podstatou kategorie environmentálních přesídlenců je tedy nucené opuštění místa
bydliště kvůli již nastalé, probíhající či bezprostředně hrozící, neplánované (byť mnoh-
dy lidskou činností způsobené) změně životního prostředí, která znemožňuje důstojný
život člověka či život jako takový. Je zřejmé, že nepravé uprchlíky environmentální
povahy je třeba hledat právě v této kategorii environmentálních migrantů: na rozdíl
od ostatních kategorií opouštějí environmentální přesídlenci své domovy na základě
objektivní hrozby – mají oprávněné obavy o svůj život a potřebují ochranu a pomoc,
čímž naplňují jeden ze základních definičních znaků pojmu uprchlík. Jeden ze zá-
kladních, nikoliv však jediný. Jakkoli lze totiž za nepravé uprchlíky
largo sensu
označit
všechny environmentální přesídlence, je při vymezování kategorie nejbližší významu
pojmu uprchlík v mezinárodním právu třeba zohlednit i cílovou destinaci, tedy skuteč-
nost,
kam
osoby ohrožené významnou environmentální změnou přesidlují.
Z hlediska cílové destinace je možné obecně rozlišovat environmentální migranty
vnitřní a vnější.
Vnitřní
migranti přesidlují v rámci svého vlastního státu,
vnější
migranti
překračují státní hranice a usazují se – dočasně či trvale – v jiném státě. Vzhledem k tomu,
že mezinárodně uznávaná definice pojmu uprchlík požaduje, aby se osoba nacházela
„mimo svou vlast“
, je za nepravé uprchlíky environmentální povahy
stricto sensu
možné
označit tzv. vnější environmentální přesídlence, tedy osoby, které kvůli změně životního
prostředí ohrožující jejich život nuceně přesidlují do jiného státu. Je třeba zdůraznit, že
nemožnost volby se v tomto případě vztahuje nejen na samotný akt opuštění stávajícího
bydliště, ale také na cílovou destinaci: vnější environmentální přesídlenci odcházejí do ji-
ného státu, protože jejich vlastní stát není schopen – z objektivních (potápějící se státy)
nebo subjektivních (nedostatek kapacit) příčin – zajistit jejich ochranu (v tomto příspěv-
ku neuvažujeme možnost, k níž samozřejmě v praxi může dojít, že vlastní stát ochranu
zajistit nechce – z důvodů rasových, náboženských, národnostních apod.).
Právní postavení a ochrana vnitřních a vnějších environmentálních přesídlenců
se liší. Zatímco za ochranu vnitřních přesídlenců je z hlediska mezinárodního práva
odpovědný jejich vlastní stát (resp. stát, na jehož území mají trvalé bydliště a v je-
hož rámci přesidlují), ochranu vnějších environmentálních přesídlenců – nepravých
uprchlíků
stricto sensu
– mezinárodní právo neřeší. Tato situace je do značné míry
paradoxní, neboť – jak upozorňuje Věra Honusková v úvodním příspěvku této mo-
nografie
24
– univerzální mezinárodní právo chrání prostřednictvím uprchlického
režimu možnost svobodně projevovat svůj politický názor či vyznání, v případě re-
álného ohrožení života v důsledku závažných environmentálních změn však privile-
gované postavení uprchlíka nepřiznává. Přestože tyto migranty nelze označit za zcela
uprchlických studií Univerzity v Oxfordu
(Refugee Studies Centre of the University of Oxford)
či obě fran-
couzská akademická právní centra zmíněná v předchozí poznámce pod čarou.
24
Srov. stať Věry Honuskové na téma
Kdo jsou „nepraví“ uprchlíci a jaké je jejich postavení v mezinárodním
právu?
výše v této monografii.