11 / 124
9
znamnějším představitelem
anglické osvícenské filozofie
a empirismu.
8
V této souvislosti
je třeba vyvrátit dvě zažité, vzájemně spjaté představy o původu lidských práv. Podle
první z nich jsou lidská práva produktem evropského osvícenství. Podle druhé z nich
jsou zároveň produktem sekulárních teorií přirozeného práva, tzn. těch teorií, které
nevidí zdroj (přirozených) lidských práv v Bohu. Tyto dvě představy jsou nepřesné
a mohou vést k mylným závěrům.
. Osvícenská filozofie, deismus:
Osvícenství
bylo mohutným filozofickým hnutím, které zcela převládlo v Evropě
a v Severní Americe v 18. století a které do základů ideově přestavělo chápání vztahu
mezi člověkem a státem. Vzniklo v Anglii na konci 17. století, za jeho zakladatele je
považován právě J. Locke. Odtud se na počátku 18. století rozšířilo do Francie a po-
sléze i do většiny ostatních zemí Evropy a Severní Ameriky.
9
V jeho rámci je nutné
rozlišovat dva hlavní (vnitřní) směry, které se navzájem odlišovaly mimo jiné v chá-
pání Boha a v původu a významu přirozených práv člověka. První směr představuje
anglické, resp. britské osvícenství, které je historicky starší a vychází z filozofie em-
pirismu. Je politicky umírněnější, pragmatičtější, srozumitelnější, praktičtější a v pří-
stupu k náboženství (resp. křesťanství) celkově vstřícnější. Mezi jeho nejvýznamnější
představitele patří po J. Lockovi deisté J. Toland, M. Tindal a J. A. Collins a skeptický
agnostik D. Hume v Británii a radikální T. Paine v Americe.
10
Druhý směr představuje
francouzské osvícenství, které je historicky mladší a kromě převládajících empirických
východisek bylo ovlivněno i filozofickým racionalismem (R. Descartes). V přístupu
k náboženství (křesťanství) je vyhraněně kritické, nakonec přechází až v materialismus,
v politických názorech vyústilo z původně umírněnějších konceptů k revolučnímu ra-
dikalismu. Jeho vůdčími představiteli byli Ch. L. de Montesquieu, F. M. Voltaire, en-
cyklopedisté D. Diderot a J. d’Alembert, materialisté (spolu s D. Diderotem) J.-O. de
la Mettrie, C. A. Helvétius a P. H. D. von Holbach, zcela zvláštní postavení v něm pak
zaujímá J. J. Rousseau.
11
Část filozofické literatury rozlišuje ještě osvícenství německé,
8
KOL. AUTORŮ:
Filozofický slovník.
2. vydání. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, s.r.o., 2002, s. 240,
302-303. RÖD, W.:
Novověká filosofie. Svazek II.
Praha: OIKOYMENH, 2004, s. 33-82. TRETERA, I.:
Nástin dějin evropského myšlení. Od Tháléta k Rousseauovi.
5. vydání. Praha: Paseka, 2006, s. 274-288,
335-337. HLAVINKA, P.:
Dějiny filosofie – jasně a stručně.
Praha: TRITON, 2008, s. 143-155.
Někteří autoři (např. I. Tretera) neřadí J. Locka k osvícenské filozofii, ale pouze k anglickému, resp.
britskému empirismu. Podle převažujících názorů však je J. Locke hlavním představitelem anglické osví-
censké filozofie.
9
TRETERA, I.: op. cit., s. 335-337. KOL. AUTORŮ:
Filosofický slovník
, op. cit., s. 302-303. NICOLA, U.:
Obrazové dějiny filozofie.
Praha: Euromedia Group, k. s. – Knižní klub, 2006, s. 338-339.TINDALL, G. B.
– SHI, D. E.: op. cit., s. 52.
10
KOL. AUTORŮ:
Filosofický slovník
, op. cit., s. 302-303. HLAVINKA, P.: op. cit., s. 143, 149.
11
RÖD, W.: op. cit., 207-208. KOL. AUTORŮ:
Filosofický slovník
, op. cit., s. 303. TRETERA, I.: op. cit.
s. 335-358. HLAVINKA, P.: op. cit., s. 149-154. DUBY, G. a kol.:
Dějiny Francie od počátků po sou-
časnost.
Praha: Univerzita Karlova v Praze. Nakladatelství Karolinum: 2003, s. 384-392. FURET, F.:
Francouzská revoluce. Díl 1. Od Turgota k Napoleonovi (1770-1814)
. Praha: Argo, 2004, 2008, s. 30-31.