16 / 124
14
zraky jsou jen pověrou. [2] Člověk jako bytost, která má od Boha vlastní rozum a svě-
domí, je svobodný, a tudíž v zásadě jen sám odpovědný za svůj vlastní život i za svůj
vztah k Bohu. Nemá a nemůže očekávat či se dokonce spoléhat na to, že nad ním bdí
Bůh, který mu bude pomáhat, když bude v životě konat dobro, či naopak mu bude
nějak bránit, když bude páchat zlo. Opačná představa průběžně zasahujícího Boha je
nesmyslná a škodlivá pověra.
44
Za zlom v dějinách deismu, resp. osvícenství, se v tomto
směru považuje obrovské zemětřesení v Lisabonu v roce 1755, kde zahynulo odha-
dem 30 000 lidí.
45
Pod tímto dojmem se osvícenští deisté odvrátili nejen od představy
možných zásahů (rozumného) Boha do běhu světa, ale do jisté míry i od optimistické
představy, že příroda je harmonicky uspořádána „nejlepším možným“ způsobem.
46
Čtvrtým postulátem deismu pak je, že Bůh po smrti člověka trestá, resp. odměňuje
jeho (nesmrtelnou) duši, pokud – zjednodušeně řečeno – páchal v životě zlo, resp.
pokud konal v životě dobro.
47
Tento postulát, který předpokládal nesmrtelnost lidské
duše a nadpozitivní, metafyzickou odpovědnost člověka, ovšem také nebyl uznáván
všemi deisty;
48
je ostatně základem náboženské etiky J. Locka, jenž je v části literatury
(neprávem) označován za deistu.
49
Deismus tedy nebyl homogenním náboženským směrem. I ve výše zmíněném tře-
tím postulátu, tj. v otázce možnosti Božích zásahů do běhu světa, se deisté pohybovali
na poměrně dlouhé a různorodé škále – od koncepcí, které hraničily s pozitivním křes-
ťanstvím (podle některých názorů J. Locke), přes „klasické“ deisty (zejména J. Toland,
A. Collins, M. Tindal v Anglii a F. M. Voltaire a Ch. L. de Montesquieu ve Francii)
až po agnostiky (D. Hume). Rovněž o podstatných názorových odlišnostech mezi de-
isty v těchto otázkách bude pojednáno níže v dílu 3.2 této kapitoly. Každopádně byl
pro všechny deisty společný názor, který logicky vyplýval z podstaty jejich rozumo-
vě pojatého „přirozeného náboženství“: Jednotlivá „pozitivní náboženství“ (zejména
křesťanství, judaismus a islám), jakož i jejich různá vyznání (konfese), autorita církví,
jejich instituce i jejich úloha při zprostředkování vztahu mezi člověkem a Bohem i při
44
KOL. AUTORŮ:
Filosofický slovník
, op. cit., s. 81.
45
RÖD, W.: op. cit., s. 219, 230. KINDER, H. – HILGERMANN, W.: op. cit., s. 287.
46
P. Johnson cituje (bez odkazu na konkrétní zdroj citace) Voltaira, když pod tímto dojmem napsal: „Můj
drahý pane, příroda je velice krutá. Pro člověka je těžké si představit, jak zákony pohybu způsobily takové
strašlivé pohromy v
nejlepším z možných světů
.“ (JOHNSON, P.:
Dějiny křesťanství
, op. cit., s. 330).
Voltaire „[v] básni (
Poeme sur la desastre de Lisabon
) pojednávající o této katastrofě, která udělala velký
negativní dojem na jeho současníky, odmítl metafyzický optimismus, podle něhož je všechno uspořádáno
nejlepším možným způsobem. Toto odmítnutí zopakoval v ironické formě v románu
Candide
(1759).“
[RÖD, W.: op. cit., s. 219, 230, s odkazem na: BESTERMAN, T.:
Voltaire et le désastre de Lisabon
,
s. 2-24.
Œuvres complètes
. Geneve 1968].
„Voltairova polemika byla namířena proti Leibnitzově doktríně, podle níž Bůh záměrně nestvořil svět
zcela dokonalý (což je nemožné), ale zvolil
nejlepší z možných světů
…“ (NICOLA, U.: op. cit., s. 344).
47
FRANZEN, A.: op. cit., s. 241. RÖD, W.: op. cit., s. 191. NICOLA, U.: op. cit., s. 340.
48
RÖD, W.: op. cit., s. 191. NICOLA, U.: op. cit., s. 340.
49
JOHNSON, P.:
Dějiny křesťanství
, op. cit., s. 313-319. TRETERA, I.: op. cit., s. 282. RÖD, W.: op. cit.,
s. 81, 193.