20 / 124
18
law of nature“
65
).
66
Locke chápe tato práva jako práva subjektivní, individuální a uni-
verzální.
67
Vedle již zmíněné rovnosti uvádí jejich jednoduchý a ještě nesystematický
výpočet,
68
a sice na život, zdraví,
69
svobodu a vlastnictví.
70
Obecně koncipované právo
na
„svobodu“
71
zjevně chápe jako generální klauzuli, která zahrnuje jednotlivé zvláštní
(dílčí) prvky svobody člověka, zejména právo na osobní svobodu, svobodu pohybu
a pobytu, svobodu náboženského vyznání a svobodu tisku. Tento základní postulát
Lockovy teorie lze pak blíže charakterizovat šesti vzájemně souvisejícími
tezemi
:
Za prvé: V předstátním,
přirozeném stavu
chrání přirozený zákon a přirozená práva
proti narušitelům v zásadě jen postižený jednotlivec, a to svémocí podle zásady „stejné
65
Podle mého názoru je vhodnější (přesnější) překládat do češtiny Lockův originální anglický výraz
„the law
of nature“
spíše jako „přirozené právo“ než jako „přirozený zákon“. České překlady Lockových děl však
používají výraz „přirozený zákon“. Každopádně oba možné české výrazy je třeba chápat jako synonyma, při-
čemž Locke svým originálním anglickým výrazem „the law“ zjevně nerozuměl jednu normu, jejímž českým
ekvivalentem je zřejmě výraz „zákon“, ale naopak soubor norem, který se v češtině obvykle nazývá „právem“.
66
„Abychom správně porozuměli politické moci a odvodili ji z jejího původu, musíme uvážit, v jakém
stavu všichni lidé jsou od přirozenosti. Je to stav dokonalé svobody řídit svá jednání a nakládat se svým
majetkem, jak považují za vhodné, v mezích přirozeného zákona, aniž žádají povolení nebo závisí na vůli
kohokoli jiného. Je to také stav rovnosti, v němž všechna moc a pravomoc je vzájemná, aniž jeden má
více než druhý. … Ačkoli však toto je stav svobodny, řece to není stav zvůle. … Stav přirozený má zákon
přirozený, aby jej řídil, který zavazuje každého, a rozum, který je tento zákon, učí veškeré lidstvo, které jen
chce jíti k němu na radu, že ježto všichni jsou si rovni a nezávislí, nikdo nemá poškozovat druhého v jeho
životě, zdraví, svobodě nebo majetku. …“ (LOCKE, J.:
Dvě pojednání o vládě,
op. cit., s. 140-141).
„Ač jsem řekl nahoře …, že ,všichni lidí jsou si od přirozenosti rovni‘, nelze mi podkládati, že míním
všechny druhy rovnosti. … Toto byla rovnost, o níž jsem mluvil …, ono rovné právo, jež každý má
na svou přirozenou svobodu, aniž je podroben vůli nebo autoritě kohokoli jiného.“ (LOCKE, J.:
Dvě
pojednání o vládě,
op. cit., s. 164).
67
„Bůh, jenž dal svět lidem společně, dal jim také rozum, aby ho užívali k nejlepšímu prospěchu a k příjemnosti
života. … Ačkoli země a všichni nižší tvorové jsou společní všem lidem, přece každý člověk má vlastnictví své
,osoby‘. Na tuto nikdo nemá právo mimo něho samého. Práce jeho těla a dílo jeho rukou, můžeme říci, jsou
ve vlastním smyslu jeho. … “ (LOCKE, J.:
Dvě pojednání o vládě,
op. cit., s. 151-152, 155).
„Takto stojí zákon přirozený jako věčné pravidlo pro všechny lidi, zákonodárce a jiné.“ (LOCKE, J.:
Dvě
pojednání o vládě,
op. cit., s. 204).
68
RÖD, W.: op. cit., s. 72.
69
Lockova formulace „nikdo nemá poškozovat druhého v jeho … zdraví“ znamená v dnešním právním ná-
zvosloví nikoli „právo na zdraví“ ve smyslu sociálního práva na zajištění zdraví, ale základní lidské právo
na „nedotknutelnost“ fyzické osoby (srov. čl. 7 odst. 1 naší Listiny základních práv a svobod).
70
Pro souhrnné označení přirozených subjektivních práv každého člověka Locke vytvořil specifický právní
název
„proprietas“
. Jde o zvláštní právní konstrukci, která zahrnuje [1] jednak vlastnictví v pravém slova
smyslu (tj. vlastnictví majetku), jež Locke označoval jako
„possesio“
, [2] jednak „vlastnictví své vlastní
,osoby‘ “ (KOMÁRKOVÁ, B.: op. cit., s. 103. LOCKE, J.: op. cit.,
Dvě pojednání o vládě,
op. cit., s. 152).
Dále srov. KLOKOČKA, V.:
Ústavní systémy evropských států.
Praha: Linde Praha a.s., 1996, s. 35.
71
„Přirozená svoboda člověka je v tom, že je svoboden od veškeré vyšší moci na zemi a že není pod vůlí
nebo zákonodárnou autoritou člověka, ale že má toliko zákon přirozený za své pravidlo. Svoboda člověka
ve společnosti je v tom, že není pod žádnou jinou zákonodárnou mocí leč tou, jež byla zřízena dohodou
ve státě, ani pod panstvím nějaké vůle nebo omezením nějakého zákona, leč tím, jež legislativa zavede
podle důvěry.“ (LOCKE, J.:
Dvě pojednání o vládě
, op. cit., s. 150).