25 / 124
23
va byl Locke ovlivněn fyzikou i filozofií svého současníka i přítele I. Newtona, jehož
pojetí fyzikálních zákonů bylo podobné (viz výše díl 3.1 této kapitoly).
93
V rámci přirozeného práva na svobodu Locke speciálně zdůrazňoval
svobodu ná-
boženské víry a světonázoru
(a s tím spjatou povinnost náboženské
tolerance
),
94
a to
především mezi jednotlivými vyznáními (konfesemi) v rámci křesťanství, ale dokonce
i vůči jiným než křesťanským náboženstvím.
95,96
Svoboda náboženství či světonázoru
a tolerance však podle Locka platí jen při splnění dvou podmínek. Za prvé, platí jen
pro mravná, mírumilovná a snášenlivá náboženství, jejichž církve i členové dodržují zá-
kony státu a „neusilují o vládu nad druhými“;
97
z tohoto důvodu byl Locke nedůvěřivý
vůči katolíkům, což však bylo zjevně dáno především historickými okolnostmi, ve kte-
rých byla tehdejší Evropa a hlavně Anglie po „slavné revoluci“ roku 1688. Za druhé,
proklestil cestu pro zjevení, zháší světlo obou …“ (LOCKE:
Esej o lidském chápání,
op. cit., s. 737-738).
Dále: TRETERA, I.: op. cit., s. 282-283. JOHNSON, P.:
Dějiny křesťanství
, op. cit., s. 315).
I. Tretera vysvětluje: „Rozum a víra nejsou (u Locka) v protikladu.“ (TRETETA, I.: op. cit., s. 283).
W. Röd upřesňuje: „Locke … nechtěl víru v žádném případě identifikovat s rozumovým poznáním. To
by bylo podle jeho názoru nepřiměřené, protože víra by potom byla úplně zbytečná.“ (RÖD, W.: op. cit.,
s. 80-81).
93
RÖD, W.: op. cit., s. 39.
P. Johnson píše: „Domníval se (Locke), že newtonovská fyzika učinila stvořitele za nevyhnutelnou. Čistě
hmotné příčiny ,by nikdy nemohly vytvořit takový řád, harmonii a krásu, jež lze v přírodě nalézt‘.“
[JOHNSON, P.:
Dějiny křesťanství
, op. cit., s. 314, s odkazem na: LOCKE, J.:
O rozumnosti náboženství
(správně: křesťanství)
, 1695].
94
RÖD, W.: op. cit., s. 79. KOMÁRKOVÁ, B.: op. cit., s. 103.
„Tolerance k těm, kdo mají odlišné názory v otázkách náboženství, je natolik v souladu s Evangeliem
a rozumem, že je děsivé, jak v tak jasném světle mohou být lidé slepí.“ (LOCKE, J.:
Dopis o toleranci,
op.
cit., s. 46).
I. Tretera vysvětluje: „Ve vztahu státu k náboženství má být (podle Locka) tolerance naprostá, pokud jde
o vyznávání a vyučování jakýchkoli spekulativních dogmat.“ (TRETERA, I.: op. cit., s. 282).
95
„A pokud jde o ostatní praktická (náboženská – pozn. P.S.) učení, přestože nejsou prosta omylu, není
důvodu, aby církve, které jim vyučují, nebyly tolerovány, pokud neusilují o vládu nad druhými nebo
o občanskou beztrestnost. … Vskutku, aby pravdu řekl, … ani pohan, mohamedán nebo žid by neměli
být vyloučeni ze státního společenství kvůli svému náboženství. Evangelium nic takového nepřikazuje.“
(LOCKE, J.:
Dopis o toleranci,
op. cit., s. 83, 87).
„Žádný člověk by neměl být zbaven svých pozemských statků kvůli náboženství. Dokonce ani Američa-
né, poddaní křesťanskému panovníkovi, by neměli být oloupeni o život nebo majetek proto, že nepři-
jmou křesťanské náboženství. Věří-li, že se zalíbí Bohu rituály svých předků a budou spaseni, měli by
být ponecháni sami sobě a Bohu. … Pokud žid nevěří, že Nový zákon je slovo Boží, nemění tím žádná
občanská práva. Jestli má pohan pochybnosti o Starém i Novém zákoně, nemá být proto trestán jako
bezectný občan.“ (LOCKE, J.:
Dopis o toleranci
, op. cit., s. 71).
96
K opačnému názoru však poněkud překvapivě dospěl W. Röd: „Lockův postulát tolerance neplatí pro
libovolné světonázorové postoje, nýbrž pouze pro vzájemný vztah křesťanských konfesí.“ (RÖD, W.: op.
cit., s. 79).
97
„… úředník by neměl tolerovat žádná (náboženská – pozn. P. S.) učení neslučitelná s lidskou společností
a odporující dobrým mravům, jež jsou pro zachování občanské společnosti nezbytné.“ (LOCKE, J.:
Dopis o toleranci,
op. cit., s. 80, dále s. 83).