26 / 124
24
neplatí pro ateisty.
98
Pro ateisty Locke nevylučoval jistá omezení z účasti na veřejném
životě.
99
Locke dále v (čistě) názorové rovině výslovně odmítl deismus,
100
nicméně ho
samozřejmě (jako snášenlivé náboženství) toleroval. Lze uzavřít, že Locke byl průkop-
níkem koncepce sekulárního
101
(možná přesněji řečeno: nábožensky neutrálního
102
)
státu, ovšem – a to je třeba zdůraznit opětovným poukazem na obě výše zmíněné
podmínky náboženské tolerance – nikoli absolutně sekulárního státu.
Za šesté, v případě, že by stát (panovník) začal tato práva porušovat a svou moc
vykonávat v rozporu s obecným blahem, což je v zásadě jedno a totéž, má lid právo
postavit se mu na
odpor
, a to i revolucí („válkou“), svrhnout ho a zřídit stát nový.
103
Lze shrnout, že Lockova subjektivní individuální přirozená práva všech lidských
bytostí předcházejí stát (panovníka) i pozitivní zákon (objektivní právo) a pocházejí
od Boha, byť jsou poznatelná jedině empiricky za použití rozumu. Locke tedy v žád-
ném případě nebyl zastáncem teorie o sekulárním původu přirozeného práva.
Lockova teorie byla jeho odpovědí na vyhrocení nábožensko-politického konfliktu mezi Stuartovci a parla-
mentem v porevoluční Anglii a současně odrazem dlouhodobého politického zápasu Angličanů, reprezento-
vaných svým parlamentem, za svá práva vůči králi. Locke napsal své stěžejní dílo „Dvě pojednání o vládě“,
kde je jeho teorie v ucelené podobě formulována, v době své emigrace v Nizozemí v letech 1682–1689.
98
„Konečně ti, kteří popírají existenci Boha, nemají být tolerováni vůbec. Sliby, úmluvy, a přísahy, jimiž
je lidská společnost vázána, nejsou pro ateisty závazné a svaté; když odstraníte Boha, třeba jen v myš-
lenkách, vše se rozpadne. Dále pak člověk, který svým ateismem veškeré náboženství podrývá a ničí,
nemůže ve jménu téhož náboženství vznášet nárok, aby byl ostatními tolerován.“ (LOCKE, J.:
Dopis
o toleranci,
op. cit., s. 46).
99
I. Tretera píše: „Pro náboženství (podle Locka) nemá být nikdo vylučován z účasti na veřejném životě.
Jistá omezení však přece jen Locke činí, a to u ateistů,
„protože jim nemohou být svaté žádné přísahy“
,
a katolíků, pokud by – uznávajíce za nejvyššího svého představeného papeže – nedodržovali zákony své
země a také vzhledem k tomu, že když se katolíci uchopí moci, pak oni sami jakoukoli toleranci vůči
ostatním náboženstvím nedodržují. Těžko být tolerantní vůči netoleranci. Ale ani vůči atheistům se
omezení tolerance netýká jejich soukromého života, nýbrž jen veřejného šíření ateistických názorů.“
(TRETERA, I.: op. cit., s. 282).
P. Johnson píše: „Nikdy se (Locke) nestavěl tolerantně ke katolíkům, které považoval za politickou
a vojenskou hrozbu pro stát, jež s náboženskou pravdou neměla nic společného, ani nestrpěl ateisty,
protože podle něj napadali společnost: ,Zřeknutí se Boha, byť třebas jen v myšlenkách, rozbíjí vše.‘ “
(JOHNSON, P.:
Dějiny křesťanství
, op. cit., s. 316, s odkazem na: LOCKE, J.:
Dopis o toleranci
).
100
„Proti deistům naopak zaměřil svůj traktát
Rozumnost křesťanství
.“ (TRETERA, I.: op. cit., s. 282)
101
KOMÁRKOVÁ, B.: op. cit., s. 103.
102
O (jemném) rozdílu mezi sekularismem a náboženskou neutralitou státu zajímavě píše J. Baroš (BAROŠ, J.:
Liberalismus a náboženská svoboda
. Revue církevního práva č. 55, ročník XIX., 2013, č. 2, s. 27).
103
RÖD, W.: op. cit., s. 73.
„Kdekoli zákon končí, tyranie začíná, je-li zákon překročen na škodu druhého. Kdokoli v oprávnění
jde nad moc danou mu zákonem a užívá své síly, již má pod svým velením, aby nastolil, co zákon ne-
dovoluje, přestává v tom být vrchností, a protože jedná bez oprávnění, lze se mu postavit na odpor jako
komukoli jinému, kdo silou napadne právo druhého. …Ale … když chybami těch, kdo jsou u moci,
(legislativa) propadla, … lid má právo jednati jako svrchovaný a pokračovati v legislativě sám nebo zřídi-
ti novou formu nebo pod starou formou vložiti ji do nových rukou, jak pokládá za dobré. (LOCKE, J.:
Dvě pojednání o vládě,
op. cit., s. 235, 256).