30 / 124
28
dvou důvodů. Za prvé, všechna morální pravidla nelze ve společnosti, představované
jednotlivci různorodých povah, potřeb a zájmů, spolehlivě určit jen rozumem na zá-
kladě lidských zkušeností podle toho, co je pro člověka dlouhodobě výhodné; jejich
konkrétní zjevení a stanovení v evangeliích je důležité pro jistotu a jednotný výklad
jejich obsahu.
119
Za druhé, dostatečně účinnou sankcí k dodržování morálních pravi-
del není pro člověka jen hodnocení sebe samého v jeho vlastním svědomí, ale je nutné
i objektivizované vědomí o pravděpodobnosti posmrtné spásy (v nebi), popřípadě za-
tracení (v pekle), tzn. vědomí o vlastní metafyzické odpovědnosti vůči Bohu.
120
Lockovo svébytné, „minimalistické“ pojetí křesťanství lze s určitými výhradami při-
řadit k anglikanismu.
121
Projevují se v něm dva konfesijní vlivy. Za prvé, anglikánská
(a potažmo i moderní katolická) teorie svobodné volby,
122
tj. teorie, podle které je pro
posmrtnou odměnu (spásu), popřípadě trest, rozhodující (také) jednání (tj. skutky)
člověka během jeho života, přičemž své jednání si člověk koneckonců určuje (volí) svo-
bodně sám; je příznačné, že tato teorie pochází právě z Británie – od britského mnicha
Pelagia (350-před 431).
123
Za druhé, puritánský důraz na dodržování etických pravidel
(k tomu viz níže kapitola 4).
Křesťanskou etiku
, kterou Locke považoval za podstatnou, lze stručně shrnout v ná-
sledujících tezích a odkazech:
i náboženství budoucnosti.… Lockův systém byl … – jakožto funkční etika pro moderní společnost –
… sestaven tak, že byl bezvýhradně závislý na odměnách a trestech.“ (JOHNSON, P.:
Dějiny křesťanství
,
op. cit., s. 317-318, bez odkazu na konkrétní zdroj citace).
119
„Locke přiznával, že ne všechna křesťanská nařízení lze dokázat rozumem: ,Nastolit morálku se vším, co
k ní patří, je pro rozum, jemuž se nedostává podpory, úkolem příliš těžkým.‘ A dokonce i kdyby se tak
stalo, ,lidé by mu mohli naslouchat, nebo ho odmítnout, jak by se jim zlíbilo; nebo také jak to vyhovuje
jejich zájmům, vášním, zásadám či povahám. Nejsou vázáni žádnou povinností.‘ Proto, říká Locke, ,nám
Ježíš Kristus v Novém zákoně zjevením dává takovýto mravní zákon. … Morálka tu má jistou úroveň,
jež je doložena zjevením, a rozum jí nemůže odporovat, ani ji zpochybňovat; leč oba společně dosvědču-
jí, že pocházejí od Boha, velkého zákonodárce.‘ “ (JOHNSON, P.:
Dějiny křesťanství
, op. cit., s. 317, bez
odkazu na konkrétní zdroj citace).
120
„Mravně jednající člověk (podle Locka) nesmí v tomto životě zvažovat pouze slasti a strázně, nýbrž musí
také brát ohled na to, že pro určité druhy chování Bůh stanovil zásvětní sankce, takže je podstatné vzít
v úvahu také poměr zásvětního štěstí a neštěstí. … Relevantní vědění o morálce zahrnuje tedy poznání
Boha a jeho přikázání; bez tohoto poznání schází morálce opravdový základ …“ (RÖD, W.: op. cit., s. 69).
121
P. Johnson píše o „Lockovu minimalistickém anglikanismu“ (JOHNSON, P.:
Dějiny křesťanství
, op. cit.,
s. 338).
122
NICOLA, U.: op. cit., s. 192-193, 270-271. BEINERT, W.:
Malé dějiny křesťanského myšlení.
Kostelní
Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2012, s. 221-224.
123
„Pelagius zaútočil proti panujícímu ortodoxnímu základu římskokatolictví. … Člověk je racionálním
stvořením schopným zdokonalení: může žít bez hříchu, pokud se k tomu rozhodne – milost je pro něj
žádoucí, nikoli však nezbytná. Člověk je svobodnou bytostí, jeho nejdůležitější stránkou je svobodná
vůle. Dokáže se stát pánem svého osudu, protože je v jeho silách volit mezi dobrem a zlem. Padne-li,
může si za to sám. Svými skutky se ale může také pozvednout.“ (JOHNSON, P.:
Dějiny anglického
národa
, op. cit., s. 17, dále s. 16-18).