27 / 124
25
Tam byl nucen uprchnout z Anglie před králem Karlem II., neboť byl tajemníkem lorda Ashleyho, hrabě-
te ze Shaftesbury, vůdce opozičního protestantského křídla whigů v anglickém parlamentu.
104
Dílo vyšlo
v roce 1690, tj. dva roky po „slavné revoluci“ z roku 1688, jež vedla v Anglii k definitivnímu svržení kato-
lických Stuartovců, nástupu protestantského Viléma III. Oranžského na anglický trůn, ustavení konstituční
monarchie a potvrzení ostatních demokratických výdobytků anglické revoluce. Ústavním aktem, který stvr-
zoval tyto změny, se stala Listina práv (
Bill of Rights
), schválená Vilémem III. v roce 1689. Listina práv byla
inspirována právě myšlenkami J. Locka z „Druhého pojednání o vládě“, konkrétně jeho ideou konstituční
monarchie s prvky dělby a rovnováhy moci mezi parlamentem a králem. Tyto politické události potvrdily
nejen Lockovy teoretické koncepty, ale i metodu právního uvažování a cestu tvorby práva v Anglii, totiž cestu
postupných záruk subjektivních práv Angličanů (popř. pravomocí parlamentu) vůči králi.
105
Podobou těch-
to záruk byly Listiny (tzn. katalogy) práv a pravomocí, vydávané ve formě (více či méně vynucených) aktů
panovníka:
Magna Charta Libertatum
(Velká listina svobod) z roku 1215,
Petition of Right
(Žádost o právo)
z roku 1628 a
Habeas Corpus Act
(Zákon o soudních rozkazech k předvádění zatčených) z roku 1679.
106
Jak bude ještě níže podrobněji vysvětleno v kapitole 5, právě Lockova koncepce při-
rozených práv se stala jádrem konceptu lidských práv v původním smyslu. V politické
praxi ji prakticky bezezbytku převzaly a rozpracovaly Spojené státy americké během
americké revoluce, její podstatné rysy pak převzala i Francie během 1. fáze Velké fran-
couzské revoluce.
Lockovu přirozenoprávní teorii doplňuje jeho specifické
pojetí křesťanství
. To bylo
založeno na myšlence, podle níž lze z Nového Zákona vybrat
tzv. sumu víry
, tj. sou-
bor postulátů a pravidel, na kterých se rozumně shodnou všechny křesťanské konfese;
všechno ostatní nepatří k pravé podstatě křesťanství, a je proto třeba odložit, vesměs
buď jako pověry, nebo jako bezvýznamné drobnosti.
107
Sumu víry představují dva zá-
kladní prvky. Prvním je víra v Ježíše Krista jako spasitele a Syna Božího.
108
Druhým je
pak soubor základních morálních pravidel (tj. zákazů a příkazů), které Ježíš označuje
za nutné ke spáse a které jsou v souladu nebo alespoň nejsou v rozporu s rozumově po-
jatým přirozeným právem (tzn. křesťanská morálka);
109
na tom je vidět, že podle Locka
104
RÖD, W.: op. cit., s. 35, 78. TRETERA, I.: op. cit., s. 275. MORILL, J. in: MORGAN, K. O. a kol.:
op. cit., s. 304, 316.
105
KOMÁRKOVÁ, B.: op. cit., s. 101, 113.
106
KLOKOČKA, V.: op. cit., s. 44-47. HOLLÄNDER, P.: op. cit., s. 60-61. SVATOŇ, J. in: FILIP, J.
a kol.:
Soudobé ústavní systémy.
Brno: Masarykova univerzita, 1996, s. 7-14. BALÍK, S. in: KINCL, V.
a kol.: op. cit., s. 205-206, 209-210, 322-323.
107
RÖD, W.: op. cit., s. 79-80. JOHNSON, P.:
Dějiny křesťanství
, op. cit., s. 315-319. „Locke dogma
ořezal na absolutní minimum.“ (JOHNSON, P.:
Dějiny křesťanství
, op. cit., s. 318).
108
„V
Rozumnosti náboženství
(správně:
Rozumnosti křesťanství
) si (Locke) vytkl za cíl odhalit to základní
a dospěl k závěru, že jedinou vírou, jež je pro spasení nutná a dostatečná, je přesvědčení, že Ježíš je Mesiáš
a Syn Boží. … Locke dokazuje, že nezbytné je pouze toto jediné dogma, které přinejmenším k jeho
vlastní spokojenosti potvrzuje, že křesťanství je náboženstvím rozumu a střízlivého uvažování, neboť jeho
funkčnost vychází z jednoduchosti a prostoty. … Největší část lidstva nemá na vědu a logiku a vyumělko-
vané rozlišování mezi různými školami čas.“ (JOHNSON, P.:
Dějiny křesťanství
, op. cit., s. 315).
109
„Locke se domníval, že
sumu víry
(
summary of faith
) dokáže rekonstruovat z evangelií, jejichž nauka se
podle jeho názoru redukuje na dvojí: na víru v Ježíše jako mesiáše a na řadu morálních příkazů a zákazů,
které Ježíš označuje jako nutné ke spáse a které se kryjí s racionálním přirozeným právem nebo mu
alespoň neodporují.“ (RÖD, W.: op. cit., s. 80). JOHNSON, P.:
Dějiny křesťanství
, op. cit., s. 315-319.