29 / 124
27
jící zdroje poznání. Rozhodně tedy nechtěl ztotožnit víru s rozumem.
116
Zejména tím
Locke zůstal v rámci (pozitivního) křesťanství a v protikladu k deismu, proti němuž vý-
slovně vystoupil ve svém díle „Rozumnost křesťanství“; „rozumnost“ v tomto spisu při-
tom Locke nechápal ve smyslu rozumové zdůvodnitelnosti, ale ve smyslu nezbytnosti
ke spáse.
117
A zde je další významný prvek. Víra v Boží spásu jako odměnu, resp. v Boží
zatracení trest, coby pravděpodobný důsledek dodržení, nebo porušení křesťanských
pravidel po smrti křesťana, byla klíčovým podpůrným pilířem Lockovy křesťanské eti-
ky.
118
Křesťanská etika, včetně víry ve spásu, nebo zatracení, byla podle něj nezbytná ze
důvěryhodnosti toho, kdo jej vyřkl, jako že přišel – nějakým mimořádným způsobem sdělení – přímo
od Boha. Tento způsob odhalování pravd lidem nazýváme ,zjevení‘. …“ (LOCKE, J.:
Esej o lidském
chápání
, op. cit., s. 728).
„Zjevení nelze přijmout proti jasné evidenci rozumu. … nemůžeme … nikdy přijmout za pravdu nic, co
je přímo protikladné našemu jasnému a odlišenému poznání. … A proto nelze přijmout žádný … výrok
za božské zjevení …, je-li vůči našemu intuitivnímu poznání logicky sporný. A to proto, že by to zname-
nalo naprosto zvrátit principy a základy veškerého poznání …; a nebylo by možné rozlišit mezi pravdou
a nepravdou … Vždyť víra nás nikdy nemůže přesvědčit o něčem, co je v rozporu s naším poznáním.“
(LOCKE, J.:
Esej o lidském chápání
, op. cit., s. 730-731).
„Avšak … je tu mnoho věcí, o nichž máme představy velmi nedokonalé nebo vůbec žádné; … tyto věci,
poněvadž se vymykají odhalení prostřednictvím našich přirozených schopností a jsou nad rozumem,
jsou – pakliže byly zjevené – vlastním předmětem víry. … Nebo ty, které nejsou v rozporu s rozumem,
pokud jsou zjeveny, jsou předmětem víry.“ (LOCKE, J.:
Esej o lidském chápání
, op. cit., s. 732-733).
W. Röd vysvětluje: „Zatímco existenci Boha a jeho vlastnosti považoval Locke za poznatelné a povinnost
ctít Boha za rozumově zdůvodnitelnou, byla víra ve zjevení v jeho očích iracionální. Nicméně požadoval,
aby věty, které jsou postulovány s nárokem, že jsou závazné jakožto věty zjevení, byly podrobeny racio-
nální kontrole. Věty zjevení musí být v souladu s rozumovým náhledem, tj. nemohou být proti rozumu,
nýbrž nanejvýš nad rozumem. K tomu dochází tehdy, odlišuje-li se obsah nějaké věty od toho, co lze
rozumně považovat za pravděpodobné.“ (RÖD, W.: op. cit., s. 80).
P. Johnson vysvětluje: „Rozumově dokázat existenci Boží Lockovi žádné potíže nečinilo; zároveň se ale
domníval, že to je jediná nauková pravda, kterou lze tímto způsobem demonstrovat. Rozum například
není schopen dokázat, že duše je nesmrtelná; celý zbytek křesťanské víry se proto opírá o zjevení. …
zjevení (může) přinést pravdy, na něž rozum ponechaný bez pomoci nedosáhne; a pokud zjevení uvádí
nauku, jíž by samotný rozum shledal nepravděpodobnou (ale nic víc), pak je třeba důvěřovat zjevení.“
(JOHNSON, P.:
Dějiny křesťanství
, op. cit., s. 315).
116
„Locke tedy nechtěl víru v žádném případě identifikovat s rozumovým poznáním. To by bylo podle jeho
názoru nepřiměřené, protože víra by potom byla úplně zbytečná.“ (RÖD, W.: op. cit., s. 80).
117
JOHNSON, P.:
Dějiny křesťanství
, op. cit., s. 315.
„Je-li víra v mesiáše (Lockem) označena jako ,rozumná‘, pak to nyní znamená … nutnost této víry
ke spáse.“ (RÖD, W.: op. cit., s. 81, 193).
118
P. Johnson vysvětluje: „Bez nebe a pekla by etika nefungovala; byla to právě jejich existence, která křes-
ťanství jako náboženské víře přinesla jedinečnou účinnost. … Rozumní lidé, jimž před očima tanula
vyhlídka na nebe a peklo, se zříkali krátkodobých rozkoší a neřestí a investovali do věčnosti. ,Na tomto
základě, a jedině na něm, stojí morálka pevně a může se postavit veškeré konkurenci.‘ Takto Locke
uzavřel svůj náboženský řád. Surovost, s níž Locke využíval obchodnické logiky, a jeho burziánská ter-
minologie, nás mohou šokovat; neexistuje však žádný důkaz, že by na někoho v jeho době zapůsobily
právě takto. Vezměme-li v úvahu podmínky doby, v níž žil, pak vidíme, že Lockova argumentace se
vyznačovala působivou obratností. Okamžiků, kdy křesťanství bylo velkému množství lidí prezentováno
ještě účinněji, bylo v jeho dějinách velice málo. Locke křesťanství nejen zmodernizoval, ale učinil z něj