34 / 124
32
opak smyslem existence státu není zajištění sociálních (materiálních) jistot člověku.
Tato idea je blízká protestantskému, respektive kalvinistickému (puritánskému) pojetí,
které je založeno [1] na významu a primátu jednotlivce-křesťana a jeho víry ve vzta-
hu k církvi, respektive [2] na osobní, individuální odpovědnosti jednotlivce-puritána
za svůj životní úspěch (viz též kapitola 4 níže). Za čtvrté,
právo na odpor
: Lockova
teorie o právu na odpor proti panovníkovi, který porušuje přirozená práva člověka,
vykazuje podobné znaky s Kalvínovým učením o právu na odpor „vyvolených“ křes-
ťanů proti nepravému (tzn. „zavrženému“, zejména katolickému) panovníkovi (viz též
kapitola 4 níže).
Francouzská osvícenská filozofie
Francouzští osvícenští filozofové
, kteří se zabývali právně-filozofickými otázkami,
o myšlence subjektivních přirozených práv každého člověka, která by musel stát a jeho
pozitivní právo pouze zaručit a která by pocházela koneckonců od Boha, příliš neu-
važují. Opírají se sice o pojem „přirozeného práva“, nicméně obsahově jím vesměs
rozumí něco poněkud odlišného. V tomto směru jsou významné teorie Ch. L. de
Montesquieua, F. M. Voltaira a J. J. Rousseaua.
Ch. L. de Montesquieu
Charles Louis de Montesquieu
(1689–1755) se ve svém stěžejním díle „O duchu záko-
nů“
133
o nějakých přirozených právech člověka v uvedeném smyslu nezmiňuje. Ve svých
úvahách nicméně vychází z „přirozených zákonů“ a odlišuje je od „pozitivních zákonů“.
„Přirozené zákony“
jsou podle něj pravidla, která vyplývají z přirozené povahy lidské
bytosti, a která tudíž vznikla a uplatňovala se mezi lidmi již v době před vznikem lidské
společnosti a státu. Chápe je ovšem velmi obecně a neurčitě v podstatě jako základní
lidské pudy či emoce, které nicméně mají jistý normativní význam pro lidské chová-
ní.
134
Podle něj jsou (právě a jen) čtyři přirozené zákony: [1] pravidlo zachovávat mír,
a tedy zákaz napadat ostatní lidské bytosti; [2] pravidlo uspokojovat základní lidské
potřeby, zejména si opatřovat potravu; [3] pravidlo vyhledávat své bližní, zejména pří-
slušníky opačného pohlaví; a [4] pravidlo sdružovat se s ostatními ve společnosti.
135
V jisté souvislosti s těmito přirozenými zákony Montesquieu letmo zmiňuje i princip
spravedlnosti, kterým se prý řídily vztahy mezi živými tvory ještě před vznikem státu
a pozitivního zákona.
136
Ačkoli Montesquieu výslovně neřadí spravedlnost mezi při-
rozené zákony, je zřejmé, že mezi ní a přirozenými zákony vidí obsahovou vazbu.
137
133
MONTESQUIEU, CH.:
O duchu zákonů.
Reprint původního vydání Právnického knihkupectví a na-
kladatelství V. Linhart v Praze z roku 1947. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2003.
134
„Přede všemi zákony nutno jmenovati zákony přirozené, které se takto nazývají, protože vyplývají jenom
z utváření naší bytosti. Abychom je dobře poznali, musíme si všimnouti člověka v době, než se utvářely společ-
nosti lidské. Zákony přirozené budou pak ty, které by vznikly za tohoto jeho stavu. (MONTESQUIEU, CH.:
op. cit., s. 35-36). RÖD, W.: op. cit., s. 211. KOMÁRKOVÁ, B.: op. cit., s. 110.
135
MONTESQUIEU, CH.: op. cit., s. 35-37.
136
MONTESQUIEU, CH.: op. cit., s. 34.
137
RÖD, W.: op. cit., s. 211.