39 / 124
37
poklad pro svobodu ve společnosti. Tato koncepce byla vzorem především pro Ústavu
USA z roku 1787 a pro 1. francouzskou ústavu z roku 1791.
F. M. Voltaire
Jistý kompromis mezi přirozenoprávním pojetím J. Locka na jedné straně a konzer-
vativním sociologickým a pozitivistickým pojetím Ch. L. de Montesquieua na druhé
straně představuje koncepce
Françoise Marie Voltaira
(1694–1778). Jeho filozofie není
ucelená ani původní (své ideje přebíral zejména od I. Newtona, J. Locka a anglických
deistů),
166
navíc se vyznačuje obsahovou nejednoznačností a rozporuplností.
167
V práv-
ně-filozofické literatuře proto zpravidla ani nebývá příliš citována. Jeho výjimečnost
však spočívala v brilantním literárním stylu, humoru a ironii.
168
Pro dokreslení osví-
cenských teorií přirozeného práva a jejich vztahu k náboženství je zajímavá, a to i pro-
to, že Voltaire byl ve své době jednoznačně nejvlivnějším osvícenským filozofem, jehož
duchovní odkaz prostoupil Velkou francouzskou revolucí.
169
Voltaire přistupuje k přirozenému právu ze
dvou hledisek
. Primárně z racionalistic-
kého hlediska, sekundárně ze sociologického hlediska.
Ústředním prvkem Voltairovy filozofie je důraz na lidský
rozum
.
170
To je nejcennější
dar, který dostali všichni lidé od Boha. Díky němu jsou schopni poznat a určit dobro
a zlo, spravedlnost a nespravedlnost, a z toho plynoucí obecné
morální a přirozenopráv-
ní principy
;
171
mezi nimi Voltaire zřetelně nerozlišoval. Ty jsou společné všem lidem,
neboť se rodí společně s lidským rozumem. Lze je chápat jako přirozené právo.
172
Podle
Voltaira přirozenoprávní či morální principy nepocházejí přímo od Boha, ale z lidské-
ho rozumu, byť lidský rozum jako takový pochází od Boha
173
(v tomto názoru je první
odlišnost od teorie J. Locka). Navíc, lidé je nepoznávají empiricky, tedy na základě
zkušeností, ale v zásadě jen racionálně, jak se rozvíjí jejich rozum.
174
V tomto směru
166
TRETERA, I.: op. cit., s. 341. RÖD, W.: op. cit., s. 220.
167
„Voltairovu osobnost nelze adekvátně popsat, nevezmeme-li v úvahu napětí a rozpory, jež pro ni byly
charakteristické.“ (RÖD, W.: op. cit., s. 219).
168
TRETERA, I.: op. cit., s. 342. NICOLA, U.: op. cit., s. 344.
169
„
,Jmenovat Voltaira, znamená charakterizovat celé 18. století,
‘ napsal Victor Hugo. … Francouzská revo-
luce se … právem k Voltairovi přihlásila jako ke svému duchovnímu předchůdci a Voltairovy ostatky
byly v roce 1791 slavnostně převezeny do Panthéonu.“ (TRETERA, I.: op. cit., s. 340, bez odkazu
na konkrétní zdroj citace).
„Žádný filozof osvícenství neměl takový vliv v širokých kruzích vzdělanců jako Voltaire …“ (RÖD, W.:
op. cit., s. 216).
170
KOL. AUTORŮ:
Filosofický slovník,
op. cit., s. 435.
171
RÖD, W.: op. cit., s. 223, 231.
172
RÖD, W.: op. cit., s. 223, 231.
173
„Podle jeho (Voltairova) názoru zařídil totiž Bůh lidský rozum tak, aby v průběhu svého rozvoje dospíval
nutně k určitým morálním zásadám, jež jsou tudíž u všech lidí stejné. … Toto přesvědčení je ve zcela
jasném protikladu k Lockovu odmítání vrozených morálních zásad … Voltaire sice odmítal ,chimérické
vrozené ideje‘ , ale když se domníval, že nám Bůh dal rozum, který nás učí, že máme být spravedliví atd.
…, pak to zcela odpovídá Descartovu a Leibnizovu innatismu.“ (RÖD, W.: op. cit., s. 223-224).
174
RÖD, W.: op. cit., s. 231.