37 / 124
35
tak přirozenoprávní pojetí práva (potažmo Lockovo pojetí) výrazně omezeno a relati-
vizováno pojetím sociologickým a pozitivistickým.
149
Jeho omezený přirozenoprávní
pohled lze názorně ukázat na jeho názorech na svobodu člověka a rovnost:
Montesquieu nevylučoval zcela
otroctví
150
(na rozdíl od Locka, který ho výslovně
a kategoricky odmítl)
151
. Neuznával
náboženskou svobodu
, neboť náboženství jako zá-
klad dobra a morálky představuje nezbytný pilíř stability a řádu společnosti.
152
Z to-
hoto důvodu uznával opodstatněnost trestání některých zločinů proti náboženství,
například urážku Boha na veřejnosti,
153
nicméně „osvíceně“ zdůrazňoval, že při trestání
kacířství a čarodějnictví je nutno být „zvlášť mírný a opatrný“.
154
„Rovnost“
pak není podle něj vůbec přirozeným zákonem, je jen faktickým stavem
mezi lidmi v době před vznikem lidské společnosti a státu. Po vzniku státu rovnost
zaniká a znovu ji může zavést jen stát svými (tj. pozitivními) zákony.
155
Navíc: rovnost
není možné, resp. vhodné zavést a uplatňovat v každém státě, ale jen v republikách,
156
a z republik jen v demokraciích;
157
přitom republika podle něj může existovat jen
149
„Má (Montesquieu) blíže k pozitivnímu 19. století než k duchu osvícenství. … Montesquieuovo dílo
nabývá tak rázu relativity, neboť není obecně platného zákona, aplikovatelného na všechny společnosti.
Každá společenská forma má vlastní princip, který ji buduje a zachovává. Monarchie má proto jiné poli-
tické i etické hodnoty než republik, a obojí má za jistých okolností své oprávnění. “ (KOMÁRKOVÁ, B.:
op. cit., s. 110).
„Požadavkem, aby byly brány v potaz přirozené a tradiční faktory, je potlačována přirozenoprávní argu-
mentace, která u Montesquieua hraje určitou úlohu. Státní zřízení nelze hodnotit na základě určitého
ideálního měřítka, nýbrž na základě určitých okolností, společenských cílů a způsobu, jak lze v rámci
daného zřízení těchto cílů dosahovat.“ (RÖD, W.: op. cit., s. 211).
150
„Jsou kraje, kde horko vyčerpává tak tělo a oslabuje tak energii, že lidé jsou k těžkým pracem doháněni
jen strachem před trestem. Otroctví tam proto méně uráží zdravý rozum. Nutno tedy otroctví přirozené
omezit na několik málo zemí. V ostatních zemích však mohou každou práci vykonávat lidé svobodní, ať
už je tato práce, kterou žádá společnost, jakákoliv.“ (MONTESQUIEU, CH.: op. cit., s. 282).
151
J. Locke začíná své
První pojednání o vládě
touto větou: „Otroctví je tak hanebný a bídný stav člověka
a tak se přímo příčí šlechetné odvaze našeho (anglického – pozn. P.S.) národa, že lze stěží pochopit, že
by je Angličan a nadtož džentlmen obhajoval.“ (LOCKE, J.:
Dvě pojednání o vládě
, op. cit., s. 37).
152
MONTESQUIEU, CH.: op. cit., s. 224-228.
„V oblasti náboženské však (Montesquieu) nedospěl ani k požadavku tolerance. … Náboženská, a proto
ani duchovní svoboda pro Montesquieua neexistovala. Náboženství pro něho jako pro Rousseaua mělo
podporovat sociální stabilitu a soudržnost.“ (KOMÁRKOVÁ, B.: op. cit., s. 111).
153
MONTESQUIEU, CH.: op. cit., s. 224.
154
MONTESQUIEU, CH.: op. cit., s. 226-228. „Neříkám snad, že se kacířství nemá trestat; říkám jen, že
při jeho trestání nutno být velmi opatrný.“ (MONTESQUIEU, CH.: op. cit., s. 228).
155
„Jakmile jsou lidé ve společnosti, pozbývají pocitu své slabosti; přestává rovnost, která mezi nimi byla,
a začíná stav války.“ (MONTESQUIEU, CH.: op. cit., s. 37).
„V přírodním stavu se lidí rodí naprosto rovni, ale nedovedou takoví zůstati. Ve společnosti rovnost
ztratí, a opět se stanou sobě rovnými vlivem zákonů.“ (MONTESQUIEU, CH.: op. cit., s. 147).
156
Republiky přitom dělil na dva typy – aristokracie a demokracie. Srov. MONTESQUIEU, CH.: op. cit., s. 40.
157
MONTESQUIEU, CH.: op. cit., s. 40, 75-79.
B. Komárková píše o názorech Montesquieua na rovnost: „Idea rovnosti přestala být z tohoto zorného
úhlu (pro Montesquieua) jednou z nejvyšších hodnot, protože byla principem jedině v demokracii.“
(KOMÁRKOVÁ, B.: op. cit., s. 110-111).