36 / 124
34
Montesquieu tedy ve své teorii vychází z „přirozených zákonů“, tzn. z přirozeného
práva. Vliv „jeho“ přirozeného práva má však pro právo lidské (tj. pozitivní) velmi
omezený
význam, a to ze dvou důvodů:
Za prvé: Obsah přirozeného práva chápe Montesquieu značně úzce a neurčitě jen
jako souhrn čtyř základních lidských pudů, které zřejmě lze při určité variantě výkladu
(resp. úhlu pohledu) chápat i jako (objektivní) normy, tj. pravidla lidského chování –
zákazy a příkazy. Není však jasné, zda je takto opravdu chápal i sám Montesquieu.
144
Nicméně pokud je budeme takto chápat, lze z některých z nich odvodit i odpovídající
(subjektivní) práva ostatních lidí. V tomto směru lze z prvního přírodního zákona zacho-
vání míru odvodit (subjektivní) práva ostatních lidí na život, nedotknutelnost, osobní
svobodu a snad i vlastnictví. Ze zbývajících tří přírodních zákonů by snad bylo možné
odvodit právo založit rodinu a právo se sdružovat. Montesquieu však žádná taková (sub-
jektivní) přirozená práva nikde výslovně nezmínil a zřejmě je ani neměl na mysli.
145
Za druhé: Pozitivní právní řády jednotlivých států, byť mají tyto čtyři přirozené
zákony co do podstaty (ale právě a jen co do podstaty) obecně respektovat, jsou (přes-
něji řečeno: musí být) proměnlivé v závislosti na konkrétních podmínkách daných
lidských společností. Jiné jsou proto v despociích, jiné v monarchiích, jiné v aristo-
kraciích a jiné v republikách, jiné v Anglii, jiné ve Španělsku, jiné v Benátkách, jiné
v Rusku, jiné v Persii a jiné v Číně.
146
Odlišnosti, které jsou mezi nimi, mohou být
značné, jsou však nezbytným (a tudíž i správným) důsledkem odlišností ve specifickém
„duchu zákonů“ toho či onoho státu. Za jeden z určujících faktorů považuje formu
státu (tj. republiku, monarchii, nebo despocii),
147
přičemž za určující faktor pro formu
státu pak pokládá zejména velikost státního území.
148
V důsledku toho je ovšem reálný
obsah „přirozených zákonů“ v jednotlivých státech velmi relativní. U Montesquieua je
144
„Montesquieu formuloval tyto ,zákony‘ takovým způsobem, že není snadné poznat, zda měl na mysli
normy nebo původní pohnutky lidské přirozenosti.“ (RÖD, W.: op. cit., s. 212).
K. Eliáš se domnívá, že je jako normy nechápal: „Montesquieu nechápe zákony jako příkazy a záka-
zy, ale zcela nově na ně pohlíží jako na ,nutné vztahy, které vyplývají z povahy věci‘.“ (ELIÁŠ, K. in:
MONTESQUIEU, CH.: op. cit., předmluva).
145
„Myšlenka apriorních lidských práv je všakMontesquieuovi vzdálena. Neodpovídá jeho způsobumyšlení,
které je induktivní a těží obecné pravdy z pozorování zákonitostí lidského života.“ (KOMÁRKOVÁ, B.:
op. cit., s. 111).
146
MONTESQUIEU, CH.: op. cit., s. 40-62, 262-275, 314-365.
147
MONTESQUIEU, CH.: op. cit., s. 40-51, 74-105. „Ve státech monarchických a despotických nikdo
netouží po rovnosti; to nepřijde nikomu ani na mysl; každý se snaží, aby byl výše než druhý. Nejnižší
třídy touží se vysvoboditi, jen aby byli pány druhých.“ (MONTESQUIEU, CH.: op. cit., s. 76). Dále:
KOMÁRKOVÁ, B.: op. cit., s. 110-111.
148
„Stát monarchický musí být prostředně velký. Kdyby byl malý, přetvořil by se na republiku. … Veliká
říše nutně vyžaduje od toho, kdo vládne, despotickou autoritu. … Jestliže přirozeným důsledkem malé
rozlehlosti je zřízení republikánské, u států střední velikosti zřízení monarchické a jestliže veliké státy
musí být ovládány despotou, je důsledek toho ten, že je nutno udržovat stát v takových rozměrech,
v jakých už je, aby to odpovídalo zásadám vlády tam zřízené, a že se zřízení státní změní, jakmile se stát
zmenší nebo zvětší.“ (MONTESQUIEU, CH.: op. cit., s. 159-160).