38 / 124
36
na malých územích.
158
Rovnost naopak nelze zavést a uplatňovat nejen v despociích,
absolutních monarchiích a aristokraciích, ale ani v konstitučních monarchiích, které
jinak považoval za ideální formu státu pro většinu středně velkých evropských zemí.
O jeho (aristokratickém) despektu k rovnosti pak výmluvně vypovídají mimo jiné jeho
smířlivé názory na otroctví černochů, o kterých píše, že „nejsou vskutku lidmi“.
159
Ani
„politická svoboda“
160
podle něj není přirozeným zákonem. Tu chápe specificky
a ryze pozitivisticky jako stav bezpečnosti osoby občana, vytvořený a zaručený stá-
tem.
161
Jakkoli je pro něj základní politickou hodnotou
162
a ideálním cílem státu, do-
vozuje, že ji není možné realizovat v každém státě.
163
Podle Montesquieua nemůže být
dostatečně zaručena v aristokraciích, ani v demokraciích, o despociích nemluvě, kde
není pojmově zaručena vůbec. Zaručena může být v zásadě jen v konstituční monar-
chii, ve které je ústavou zabráněno zneužití moci v rukou jedné osoby.
164
Toho se docílí
jedině tím, že ústava rozdělí moc zákonodárnou, výkonnou a soudní mezi tři soustavy
orgánů, které jsou na sobě nezávislé a které se navzájem kontrolují a vyvažují, totiž
mezi [1] dvoukomorový parlament, jenž je tvořen horní komorou, složenou ze zástup-
ců šlechty (aristokracie), a dolní komorou, složenou ze zástupců lidu, [2] panovníka,
a [3] nezávislé soudy.
165
Vzorem tohoto ideálního „umírněného“ politického režimu
byla Montesquieuovi právě Anglie po „slavné revoluci“ v roce 1688.
Lze uzavřít, že Montesquieuovo konzervativní pojetí k vytvoření konceptu lidských
práv nevedlo. Jeho mimořádný přínos ovšem spočívá v propracované koncepci dělby
státní moci, která zabraňuje zneužití moci, a tím vytváří základní institucionální před-
158
MONTESQUIEU, CH.: op. cit., s. 157-160.
159
„Kdybych měl hájit naše právo, kterým se dovoluje dělat z černochů otroky, řekl bych toto: … Ti,
jichž se toto týká, jsou černí od hlavy k patě. Mají tak spláclý nos, že je proto nemožno litovati. Není
vůbec možno si představit, že by Bůh, který je taková moudrá bytost, dal tomuto úplně černému tělu
vůbec nějakou duši, natož potom nějakou dobrou duši. … Důkaz, že černoši nemají rozum, je po-
dán tím, že si více váží náhrdelníku skleněného než zlatého. … Nemůžeme vůbec předpokládat, že
černoši jsou vskutku lidmi, protože, kdybychom to přepokládali, začal by se každý domnívati, že ne-
jsme ani křesťany. Jen hloupí lidé příliš zveličují nespravedlnost, která se páše na černoších z Afriky.“
(MONTESQUIEU, CH.: op. cit., s. 280-281).
160
MONTESQUIEU, CH.: op. cit., s. 187-190.
161
„Politická svoboda se projevuje u každého občana duševním klidem, který prýští z jeho přesvědčení,
že jeho život je bezpečen; aby každý občan požíval této svobody, musí být vláda taková, aby se nemusil
jeden občan bát druhého.“ (MONTESQUIEU, CH.: op. cit., s. 190).
162
KOL. AUTORŮ:
Filosofický slovník
, op. cit., s. 275. KOMÁRKOVÁ, B.: op. cit., s. 111.
163
„Státní zřízení nelze (podle Montesquieua) hodnotit na základě ideálního měřítka, nýbrž na základě
určitých okolností, společenských cílů a způsobů, jak lze v rámci daného zřízení těchto cílů dosahovat.“
(RÖD, W.: op. cit., s. 211).
164
„Demokratické a aristokratické státy nejsou svobodné svou povahou. Politická svoboda vládne jen ve státech
s režimem umírněným. V těchto státech jen tehdy, nezneužívá-li se tam moci.“ (MONTESQUIEU, CH.:
op. cit., s. 188).
165
Tento model Montesquieu vypracoval v návaznosti na Lockovu teorii z „Druhého pojednání o vlá-
dě“ v nejlepší kapitole svého slavného díla – Jedenáctá kniha. Kapitola VI. „O anglické ústavě“. Srov.
MONTESQUIEU, CH.: op. cit., s. 189-202.