43 / 124
41
zejména vlastnictví, Rousseau neuvažuje. Soukromé vlastnictví totiž prý v přirozeném
stavu neexistovalo, popřípadě existovalo jen minimálně, neboť lidé uspokojovali pře-
vážně jen své bezprostřední potřeby, a tudíž nehromadili majetek, a pokud ano, tak byl
převážně společný. Život se vyznačoval prostotou, solidaritou a harmonií.
196
Podle Rousseaua mají přirozená práva člověka původ v
„lidské přirozenosti“
, kterou
zjevně chápal jako dílčí prvek (obecné)
„přirozenosti“
či
„přírody“
(francouzské slovo
„la nature“
lze do češtiny překládat obojím způsobem
197
). Tyto pojmy však Rousseau
nikdy jasně nevysvětlil.
198
Stejně tak nikdy jasně nevysvětlil, jaký je původ (lidské)
přirozenosti, tedy zejména zda (lidská) přirozenost pochází od Boha. Nicméně, pokud
jde o tyto otázky, z jeho filozofie jsou patrné zhruba dva základní názory, které vychá-
zejí z jeho deismu:
199
Za prvé, v přírodě je imanentně obsažen (moudrý) řád, který
udržuje její harmonii; tento řád je tvořen přírodními (neboli přirozenými) zákony.
„Přirozenost“ tedy znamená „přírodní řád“,
200
a tedy soubor přírodních zákonů nebo
také soulad s těmito zákony.
201
„Lidská přirozenost“ pak znamená výseč tohoto řádu
a zahrnuje soubor principů, které určují člověka nebo jeho vztahy k ostatním lidem
v přirozeném stavu
202
(mezi ně patří podle Rousseaua vedle svobody a rovnosti i spra-
otce, lid je obrazem dětí; a všichni, jsouce zrozeni rovní a svobodní, zcizují svou svobodu jen pro svůj
užitek. …Tato společná svoboda je důsledkem přirozenosti člověka.“ (ROUSSEAU, J.-J.:
O společenské
smlouvě
, op. cit., s. 12-13).
„Vzdáti se své svobody znamená vzdáti se své lidské důstojnosti, lidských práv … Takové vzdání je ne-
slučitelné s lidskou přirozeností.“ (ROUSSEAU, J.-J.:
O společenské smlouvě
, op. cit., s. 19).
196
RÖD, W.: op. cit., s. 504.
197
TRETERA, I.: op. cit., s. 354.
198
„Rousseauovo myšlení krouží neustále kolem pojmu přírody a pojmu lidské přirozenosti zvláště, aniž by
tyto pojmy kdy definoval, či alespoň dostatečně jasně popsal.“ (RÖD, W.: op. cit., s. 488).
199
„Rousseau byl deista …“ (KOMÁRKOVÁ, B.: op. cit., s. 109).
„Zejména jeho (Rousseauovo)
Vyznání víry savojského vikáře
, připojené k
Emilovi
, v němž vysvětluje
své pojetí přirozeného náboženství, kde Boha deisticky racionalizuje, naturalizuje a humanizuje, …
vyvolalo velké běsnění jak v táboře katolickém, tak i protestantském. Na Rousseaua je vydán zatykač.
Po celých dalších osm let (1762-70) se stává běžencem, majícím všude horkou půdu pod nohama.“
(TRETERA, I.: op. cit., s. 353).
„Vyznání víry není (u Rousseaua) zcela jednotné; lze v něm rozeznat dva syntézou nespojené aspekty:
racionalisticko-deistický a antiintelektualistický.“ (RÖD, W.: op. cit., s. 496).
Náboženskou rozporuplnost Rousseauovy osobnosti dokládá fakt, že během svého života dvakrát změnil
náboženství – nejprve přestoupil z kalvinismu ke katolictví, později přestoupil z katolictví zpět ke kalvi-
nismu. Srov. RÖD, W.: op. cit., s. 483, 485, 495.
200
„Rousseauova koncepce přírody obsahuje normativní určení, jak je to patrné obzvláště na pojmu
řádu
,
který v této koncepci hraje implicitní, nicméně rozhodující roli. ,Přirozený‘ znamená u Rousseaua ,od-
povídající řádu‘ , a tudíž ,dobrý‘.“ (RÖD, W.: op. cit., s. 491).
201
„Co je dobré a shoduje se s řádem, je takové podle přirozené povahy věcí a nezávisle na lidských úmlu-
vách. Všechna spravedlnost pochází od Boha, on sám je jejím pramenem; ale kdybychom ji dovedli
přijímati s takové výše, nepotřebovali bychom vlády ani zákonů. Je nepochybně spravedlnost všeobecná,
prýštící ze samotného rozumu …“ (ROUSSEAU, J.-J.:
O společenské smlouvě
, op. cit., s. 46).
202
„Principy morálky (stejně jako principy přirozeného práva) formulujeme podle jeho (Rousseauova) ná-
zoru tím, že reflektujeme na lidskou přirozenost a explikujeme její určení.“ (RÖD, W.: op. cit., s. 491).