48 / 124
46
moc k určení obecného blaha zpravidla zneužívaly s neblahými následky pro svobodu
i blaho člověka i občana.
232
Za třetí: Rousseau koncipuje velmi svéráznou náboženskou svobodu, když ji omezuje
dvěma pravidly, která ji prakticky vylučují:
233
[1] Každý občan musí pod hrozbou trestu
vyhoštění veřejně uznávat v zájmu obecného blaha státem určené „občanské nábožen-
ství“.
234
Toto náboženství, které je v intencích deismu (křesťanství Rousseau kategoricky
odmítal
235
), má být založeno na jednoduché víře ve „jsoucnost mocného, rozumného,
dobrotivého, prozřetelného a všemohoucího božstva, budoucí život, štěstí spravedlivých,
potrestání zlých, posvátnost společenské smlouvy a zákonů“.
236
[2] Vedle toho může ka-
ždý občan uznávat „snášenlivé“ náboženství, jaké chce, ale jen za podmínky, že neodpo-
ruje občanskému náboženství, v opačném případě jen neveřejně.
237
Vyhraněná ideologická koncepce J. J. Rousseaua se stala myšlenkovou základnou
pro pozdější teorie i režimy socialistického typu s kolektivistickými a někdy i totalitní-
mi rysy.
238
Jako celek nebyla v politické praxi v podstatě nikdy realizována. Některé její
rysy měla během Velké francouzské revoluce vláda jakobínů v letech 1793–1794, re-
prezentovaná Výborem pro obecné blaho, která se vyznačovala diktaturou a terorem.
239
Vedla tedy spíše k potlačení lidských práv než k jejich prosazení. Nicméně její (dílčí)
232
„Výbory obecného blaha ve všech dobách toho dovedly vždy zneužívat ve svůj prospěch.“ (RÖD, W.: op.
cit., s. 510).
233
„(Rousseau) popřel tak základní ze všech svobod, jež byla s takovou vášní hájena lidmi reformace a stala
se zdrojem všech svobod ostatních.“ (KOMÁRKOVÁ, B.: op cit., s. 109).
234
„Státu však záleží hodně na tom, aby každý občan měl náboženství, které by mu vnukalo lásku k jeho
povinnostem; ale dogmata tohoto náboženství zajímají stát a jeho členy, jen pokud tato dogmata se
vztahují na mravnost a na povinnosti, které ten, kdo je vyznává, je zavázán plniti vůči bližnímu. … Je to
ryze občanské vyznání víry, jehož články náleží stanoviti suverénovi, ne přesně jako dogmata nábožen-
ská, nýbrž jako city společenské, bez nichž není možno býti dobrým občanem ani věrným poddaným.
Aniž může zavázati kohokoliv, aby v ně věřil, může vypověděti ze státu každého, kdo v ně nevěří; …
jako nespolečenského, jako neschopného milovati ze srdce zákony … Když někdo, veřejně uznav tato
dogmata, se chová, jako by v ně nevěřil, nechť je potrestán smrtí; dopustil se největšího ze zločinů: lhal
před zákonem.“ (ROUSSEAU, J.-J.:
O společenské smlouvě
, op. cit., s. 154-155).
235
„Křesťanství hlásá jen otroctví a závislost. Jeho duch příliš přeje tyranii, než aby z toho vždy netěžila.
Praví křesťané jsou stvořeni k tomu, aby byli otroky. Vědí to a neznepokojuje je to; tento krátký život má
příliš málo ceny v jejich očích.“ (ROUSSEAU, J.-J.:
O společenské smlouvě
, op. cit., s. 153).
236
ROUSSEAU, J.-J.:
O společenské smlouvě
, op. cit., s. 154-155.
237
„Každý může nadto míti názory, jaké se mu líbí, aniž příslušelo suverénovi je znát; … Dnes, když
není a nemůže býti výlučného národního náboženství, musíme trpět všechna, která jsou snášenlivá
k ostatním, pokud jejich dogmata v ničem neodporují občanským povinnostem.“ (ROUSSEAU, J.-J.:
O společenské smlouvě
, op. cit., s. 156).
238
„Všechny egalitářské a socialistické doktríny, koncipované v 1. polovině 19. století, jsou domýšlením
rousseauovských principů.“ (KOMÁRKOVÁ, B.: op. cit., s. 108).
„Mnohé z Rousseaua nacházíme později i v marxismu a marxismu-leninismu.“ (KLOKOČKA, V.: op.
cit., s. 40).
239
„Jakobíni budou považovat
Společenskou smlouvu
za svou bibli. Marat z ní bude vzrušeně předčítat
na ulicích nadšeně aplaudujícímu davu. Robespierre nazve Rousseaua
„vychovatelem lidstva“
…
,Není
třeba bohatých ani chudých‘
, bude po Rousseauovi opakovat Saint Just.“ (TRETERA, I.: op. cit., s. 357).