52 / 124
50
Luterství mělo jednu slabinu. Svým učením
sola fide
, podle kterého je pro Boží
milost (potažmo spásu neboli ospravedlnění) rozhodující v zásadě jen upřímná víra
v Boha, neúmyslně oslabilo význam mravní svobody a odpovědnosti křesťana za své
jednání (skutky) během života.
262
Zejména proti tomu se postavila katolická církev.
263
Tridentský koncil (1546–1563), kterým byla zahájena protireformace, v návaznos-
ti na to již v prvním roce svého zasedání (1546) schválil Dekret o ospravedlnění.
264
V něm bylo formulováno mimo jiné jádro soudobé katolické teorie
svobodné volby
,
tj. teorie, podle níž jsou pro udělení Boží milosti (také) podstatné dobré skutky křes-
ťana během jeho života;
265
to ostatně vychází ze starobylého učení britského mnicha
Pelagia,
266
proti kterému v roce 412 vystoupil v ostrém sporu svatý Augustin s opačnou
teorií
predestinace
Boží milosti.
267
Právě na Augustina pak v tomto směru navázala
reformace, především však kalvinismus. Právě ten Augustinovu teorii rozvinul do po-
doby, která do značné míry překonala zmíněnou slabinu luterství.
268
ͺ. Kalvinismus
Radikálnější variantu reformačního pojetí víry v Boha – v kontrastu s (umírněnějším)
luterstvím – představoval
kalvinismus
, tj. učení Jana Kalvína (1509–1564), hlavního
představitele švýcarské reformace. Ten přebírá Lutherovo učení o trojím
sola
, které je
ostatně společným základem celé reformace.
269
Hlavní důraz však klade na víru (
sola
fide
). Svobodnou víru v Boha totiž považuje za projev vyvolení od Boha. Důsledkem
i rubem tohoto Božího vyvolení je však závazek a odpovědnost „svobodného“ křesťana
projevovat a prokazovat svoji (správnou a opravdovou) víru (správným) křesťanským
262
BEINERT, W.: op. cit., s. 223-224.
263
„Katolická strana v tom neviděla frontální útok jen na církevnost s jejími rozmanitými zprostředkujícími
instancemi, ale mnohem spíše na hodnotu mravního úsilí křesťana.“ (BEINERT, W.: op. cit., s. 223).
264
BEINERT, W.: op. cit., s. 136-137. FRANZEN, A.: op. cit., s. 221-222.
265
„Na jedné straně je stanovisko, které se zformovalo během
středověku
a bylo pak potvrzeno
protire-
formací
. V současné době je mezi katolíky dominantní. Blaženství ráje patří těm, kdo si je zaslouží
dobrými skutky
: v den Posledního soudu Bůh potrestá zlé a přijme k sobě duše těch, kdo prožili život
ve znamení dobra. … myšlenka (
predestinace
) je velmi vzdálena současné katolické mentalitě, jež se za-
kládá naopak na pojmu
svobodné volby
. To je princip, podle něhož je věčné spasení poskytováno pouze
duším lidí, kteří si je zasloužili konáním dobrodiní během života.“ (NICOLA, U.: op. cit., s. 192, 270).
266
JOHNSON, P.:
Dějiny anglického národa
, op. cit., s. 16-18.
267
„Na druhé straně se nachází stanovisko
sv. Augustina
, které přijala za své
reformace Martina Luthera
…, a sice že větu sv. Pavla je třeba číst tak, že spravedlivý nedosáhne spasení pro dobré skutky, jež v životě
udělal, ale pouze a jedině
pro svou víru
. … Podle Augustina … Bůh není povinen řídit se při svém
rozhodování žádnými kritérii spravedlnosti a poskytuje dar, který není ničím podmíněn a motivován.
Opačné řešení implikuje omezení jeho všemocnosti. … Augustin dospěl k tomu, že vyhlásil princip
předurčení,
predestinace
: jednotlivec není dobrý proto, že koná dobré a hodnotné skutky, ale naopak,
koná je proto, že jej Bůh učinil zbožným.“ (NICOLA, U.: op. cit., s. 192). Dále: FRANZEN, A.:
op. cit., s. 70-71. BEINERT, W.: op. cit., s. 222.
268
„Toto je pozice (predestinace), kterou zastával nejprve
sv. Augustin
(v polemice s
Pelagiem
, zastáncem svo-
bodné volby), a kterou poté rozpracoval do systematické podoby
Kalvín
.“ (NICOLA, U.: op. cit., s. 270).
269
FRANZEN, A.: op. cit., s. 204.