49 / 124
47
principy svrchovanosti lidu (národa) a rovnosti lidí a idea zákona jakožto „vyjádření
obecné vůle“ byly vtěleny do Deklarace práv člověka a občana z roku 1789 a do 1. fran-
couzské ústavy z roku 1791 a staly se úhelnými kameny evropské ústavnosti.
ͺ. Reformace, protestantismus
Přirozenoprávní teorie J. Locka a náboženské a intelektuální ovzduší v britských ko-
loniích v Severní Americe, které měly zanedlouho mít rozhodující význam pro vznik
konceptu lidských práv, se vyznačovaly silným vlivem reformačního křesťanství –
protes-
tantismu
. Sám Locke byl anglikán,
240
který „byl vychován v puritánském duchu“,
241
byl
„opatrný, střízlivý, strohý a komisní“.
242
Jeho etika rozumově pojatého křesťanství je
do značné míry protestantskou etikou s vlivy puritanismu (tj. anglického kalvinismu).
Obyvatelstvo v britských koloniích v Severní Americe bylo v naprosto převážné větši-
ně protestantského vyznání.
243
Obyvatelstvo severních kolonií (tzv. Nové Anglie) pak
tvořili převážně puritáni, kteří sem od roku 1620 prchali v několika vlnách z Anglie,
244
po roce 1685 i hugenoti (tj. francouzští kalvinisté) z Francie.
245
Reformace, potažmo protestantismus přispěl k pozdější osvícenské filozofii a zfor-
mování konceptu lidských práv především dvěma rozhodujícími prvky –
individualis-
mem
246
a
disentismem.
247
Je proto zapotřebí alespoň ve stručnosti vysvětlit hlavní rysy
reformace.
Reformace
bylo rozsáhlé hnutí v západní křesťanské církvi, které se v 16. století roz-
šířilo z Německa a Švýcarska do převážné většiny tehdejší Evropy a které nesmiřitelně
240
JOHNSON, P.:
Dějiny křesťanství
, op. cit., s. 315.
241
RÖD, W.: op. cit., s. 33.
„Tradiční životopisci viktoriánské éry viděli vždy v Lockovi ztělesnění puritánské bezúhonnosti.“
(TRETERA, I.: op. cit., s. 276).
242
JOHNSON, P.:
Dějiny křesťanství
, op. cit., s. 314.
243
„Amerika se zrodila jako protestantská společnost a po více než dvě století byli téměř všichni Američané
protestantského vyznání.“ (HUNTINGTON, S. P.:
Kam kráčíš, Ameriko?
, op. cit., s. 70).
244
TINDALL, G. B. – SHI, D. E.: op. cit., s. 21-28, 41, 44-46. NEVINS, A. – COMMANGER, H. S.:
op. cit., s. 19-21, 34-36.
245
NEVINS, A. – COMMANGER, H. S.: op. cit., s. 31.
246
I. Tretera vysvětluje individualismus jako společný znak renesance a reformace: „Oba tyto kulturní
a duchovní proudy se sbíhají především v jednom důležitém bodě: vyzdvihují význam individua, tře-
baže každý jinak a v nejednom ohledu i protichůdně. … Náboženský individualismus reformace je
značně odlišný od individualismu renesančního. Krom důrazu položeného na osobní poslání každého
křesťana, omezuje se vlastně jen na individuální zkušenost spásy, na osobní přístup věřícího ke Kristu.
Tento přístup není zprostředkován ničím jiným než samotným studiem
Písma
(SOLA SCRIPTURA)
… V každém případě šlo v reformaci o individualismus ve smyslu jistého spiritualizovaného zniternění
zbožnosti, a nikoli o individualismus v renesančním smyslu nevázanosti, tj. nějaké absolutní náboženské
autonomie.“ (TRETERA, I.: op. cit., s. 255-256).
„[Ch]ápalo se (protestantismus) jako hnutí za svobodu, jež chtělo vymanit křesťany ze středověkého
kolektivního světového řádu ve prospěch autonomie individuálního svědomí. Z tohoto úhlu pohledu
reprezentovalo tytéž hodnoty jako humanismus a renesance.“ (BEINERT, W.: op. cit., s. 133).
247
HUNTINGTON, S. P.:
Kam kráčíš, Ameriko?
, op. cit., s. 72.