51 / 124
49
Martin Luther v opozici k tomuto institucionalizovanému a zprostředkovanému
pojetí víry a milosti vyslovil ústřední tezi
tzv. trojího sola
(česky: „pouze“): O tom,
zda Bůh udělí člověku milost (
sola gratia
) nerozhodují jeho dobré skutky ani (insti-
tucionalizované) svátosti,
256
ale pouze jeho upřímná víra v Boha (
sola fide
), která se
opírá pouze o Bibli, tj. o Písmo svaté (
sola Scriptura
).
257
V Bibli je totiž psáno, že Bůh
bude milostivý ke každému, kdo se k němu obrací ve své (upřímné) víře s důvěrou, že
bude spasen.
258
Víra v Boha se tak (opět) stává obsahem vnitřního, osobního, indivi-
duálního, svobodného, a tudíž (nikým a ničím) nezprostředkovaného vztahu člověka
k (laskavému) Bohu i k Bibli coby výlučnému pramenu víry.
259
V takto redefinovaném vztahu ovšem již nemá místo zprostředkovatelská úloha
církve,
260
natož její mocenské a majetkové postavení, které je podle Luthera přímo
dílem Ďábla.
261
Autorita církve se stala zbytečnou. Tímto pojetím se ovšem reformace
stala stěží slučitelnou s tradiční koncepcí i úlohou (katolické) církve. Logickým vyústě-
ním této neslučitelnosti mezi reformací na jedné straně a (katolickou) církví na druhé
straně byl jejich definitivní rozchod a postupné zakládání nových, tzv. protestantských
církví. Ty jsou zpravidla již jen volnějšími společenstvími duchovně spřízněných křes-
ťanů bez výraznější hierarchické organizace a zpravidla i bez majetku a moci.
256
„… Luther … odsuzuje ,skutkařství‘ a ,záslužnictví‘ …“ (TRETERA, I.: op. cit., s. 260).
257
„Víra (podle Luthera) nepotřebuje záslužných skutků. Luther se tu použil u apoštola Pavla, že
,člověk
bývá ospravedlněn vírou bez skutků zákona‘
(Ř 3, 28), a v duchu této paulánské theologie byl přesvědčen,
že člověk může obstát před Bohem, být spasen pouhou vírou (SOLA FIDE). To je jedna z vůdčích zásad
reformace: ospravedlnění (IUSTIFICATIO) pouhou vírou. Věřím v Ježíše Krista, a proto jsem osprave-
dlněn.“ (TRETERA, I.: op. cit., s. 260-261).
Dále: FRANZEN, A.: op. cit., s. 189-190. JOHNSON, P.:
Dějiny křesťanství,
op. cit., s. 265.
258
Z listu Římanům:
„
Pavlovo evangelium:
Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, před-
ně pro Žida, ale také pro Řeka. Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede
k víře; stojí přece psáno: ,Spravedlivý z víry bude živ.‘ “ [Ř 1, 16-17].
„
Spravedlnost z víry v Ježíše Krista:
Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří. Není
totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí
vykoupením v Kristu Ježíši. … Jsme totiž přesvědčeni, že člověk se stává spravedlivým vírou bez skutků
zákona. “ [Ř 3, 22-28].
„Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení, neboť Písmo praví: ,Kdo v něho věří, nebu-
de zahanben.‘ “ [Ř 10, 10-11].
259
„Každý (podle Luthera) věří jen sám za sebe, na své vlastní nebezpečí. Naší osobní víře nemá žádná lidská
autorita co nařizovat. Lutherovo položení důrazu na individuální svědomí souvisí i s oním již zmíněným
reformačním individualismem.“ (TRETERA, I.: op. cit., s. 261).
260
„Církev jako instituce spásy a svátosti jako zprostředkovatelé milosti blednou a ustupují do pozadí.
Církev sama se stala problémem …“ (FRANZEN, A.: op. cit., s. 190). Dále: BEINERT, W.: op. cit.,
s. 133-134.
261
„Uvědomil si (Luther) přitom, že jeho prožívání víry, založené na bezprostřední docela subjektivně chá-
pané důvěřivé oddanosti ke Kristu, už neponechává místo pro jakéhokoli prostředníka. Náhle se mu
objevily svátosti a celý nábožensko-církevní život dokonce spíše jako překážky na cestě k Bohu. …
Celá viditelná, instituční církev, o které již pochyboval, se mu nutně jevila jako dílo ďáblovo; papež je
Antikrist, protivník Kristův, který lidi vede do zkázy …“ (FRANZEN, A.: op. cit., s. 192).