54 / 124
52
-policejní“ komunity, které byly částečně propojeny s orgány světské moci (nejvýraz-
nější to bylo právě v Ženevě za Jana Kalvína).
279
ͺ. Puritanismus a anglická revoluce
Kalvinismus se od 16. století rozšířil mimo jiné do Anglie, kde měl podobu
purita-
nismu.
280
V 17. století se zde puritáni stali významnou společenskou a politickou silou
a postupně získali většinu v parlamentu. V roce 1576 zřídili vlastní, presbyteriálně
281
organizovanou církev, která byla nezávislá na státní anglikánské církvi a byla tvořena
jednotlivými místními sbory, tzv. kongregacemi.
282
Tato církev však byla v roce 1604
státem tvrdě potlačena. To mělo dva následky. Jednak masovou emigraci puritánů nej-
prve do Nizozemí a později v několika vlnách do britských kolonií v Severní Americe.
Jednak pronikání puritánů do státní anglikánské církve (samozřejmě vedle přetrvávání
zbytků tajných puritánských kongregací). V puritánském hnutí souběžně s tím došlo
k výraznému
disentismu
, což se projevovalo postupným odštěpováním a vytvářením
různorodých frakcí s odlišnou mírou radikalismu – umírnění presbyteriáni,
283
radikál-
ní independenti (kongregacionalisté),
284
sekty kvakerů
285
a baptistů
286
a další.
287
Tyto
skupiny měly odlišné cíle, zejména pokud šlo o vztah ke králi (monarchii) a ke státní
anglikánské církvi. Umírněnější presbyteriáni (pozdější whigové) usilovali o ústavní
dohodu s králem a institucionální reformu státní anglikánské církve v podobě zrušení
její hierarchické biskupské organizace a zavedení demokratických voleb jejích představi-
telů, zejména biskupů.
288
Radikálnější independenti však usilovali o (revoluční) ustavení
279
FRANZEN, A.: op. cit., s. 211. KINDER, H. – HILGERMANN, W.: op. cit., s. 238.
280
BEBBINGTON, D. W. in: McGRATH, A. E. (ed.) A KOL.: op. cit., s. 125-126.
281
Tzn. volenými presbytery (tj. staršími), nikoli episkopálně (tj. biskupy) – srov. BURTON, B. in:
McGRATH, A. E. (ed.) A KOL.: op. cit., s. 364-366.
282
LITSCH, K. in: KINCL, J. a kol.: op. cit., s. 223.
283
JOHNSON, P.:
Dějiny křesťanství
, op. cit., s. 519.
284
JOHNSON, P.:
Dějiny křesťanství
, op. cit., s. 512, 514.
285
JOHNSON, P.:
Dějiny křesťanství
, op. cit., s. 515.
286
JOHNSON, P.:
Dějiny křesťanství
, op. cit., s. 507.
287
„Anglikánská církev se tím (vydáním Knihy společných motliteb a Zákona o jednotnosti z roku 1662)
stala episkopální církví a opoziční presbyteriány, independenty (kongregacionalisty), baptisty i kvakery
vytlačila do nonkonformistické pozice …“ [WILLIAMS, T. in: McGRATH, A. E. (ed.) A KOL.: op.
cit., s. 376].
„Přímou příčinou (názoru na nekompetentnost státní moci na kontrolu svědomí) byl diferenciační pro-
ces Anglie 17. století. Kongregacionalismus, independentismus a baptismus vedly k formování samostat-
ných církevních sborů, požadavku jejich autonomní správy, laického kázání a čistoty společenství svátos-
tí. Nepopřely oprávněnost státní (anglikánské) církve a počaly požadovat vzájemný respekt a toleranci
všech lidí vyznávajících evangelium podle světla, jak se ho komu osobně dostalo.“ (KOMÁRKOVÁ, B.:
op. cit., s. 95).
288
JOHNSON, P.:
Dějiny anglického národa
, op. cit., s. 155. JOHNSON, P.:
Dějiny křesťanství
, op. cit.,
s. 519. BALÍK, S. in: KINCL, J. a kol.: op. cit., s. 317.