53 / 124
51
životem ve (správné) křesťanské, tzn. reformované církvi; správný („čistý“ –
puritas
)
křesťanský život se přitom vyznačoval mimořádně přísnou morálkou.
270
Neboť, kdo ne-
žije správným křesťanským životem, nemůže ani správně věřit. A kdo správně nevěří,
není od Boha vyvoleným, ale naopak Bohem zavrženým. Takto zavrženými jsou podle
Jana Kalvína především katolíci. Jsou proto dvě skupiny lidí – [1] ti, kteří jsou Bohem
předurčeni k vyvolení (spáse), a [2] ti, kteří jsou jím předurčeni k zavržení; to je jád-
ro Kalvínovy teorie o dvojím předurčení neboli predestinaci.
271
Tato teorie do značné
míry posunula (až překroutila) význam lidské svobody ve víře v Boha i v životě, když
přespříliš zdůraznila osobní (individuální)
mravní odpovědnost
coby nedílný prvek kaž-
dé svobody. Domyšleno logicky do důsledků, jak ostatně učil Jan Kalvín, spásu nemůže
dosáhnout každý, kdo (svobodně) věří, ale jen ten, kdo je ke spáse předurčen, potažmo
ten, kdo věří a žije správně, tedy jako kalvinista.
272
Víra kalvinistů v predestinaci proto
nevedla v jejich životě k pasivitě či fatalismu, ale naopak k činorodosti, pracovitosti
a mimořádné kázni, pomocí čehož se snažili na své cestě životem hledat a nacházet
Boží znamení (důkaz) o tom, že právě oni byli vyvoleni ke spáse. Tento důkaz spatřo-
vali v dosaženém úspěchu v osobním životě a v práci.
273
Víra v predestinaci tak vedla
k důrazu na osobní (individuální) odpovědnost každého jednotlivce za svůj mravní
život a za svůj životní úspěch. A v zemích, kde se kalvinismus rozšířil, vedla k vytvoření
přísné morálky, etiky práce, asketismu
274
a úspornosti. Rubem teorie o dvojí predesti-
naci však byla nesmiřitelnost (až fanatismus) nejen vůči katolictví, ale i vůči anglikán-
ství a luterství
275
(je však třeba dodat, že tato původní nesmiřitelnost postupem dějin
slábla). Kalvín totiž – na rozdíl od umírněnějšího Luthera – hlásil právo (a dokonce
i povinnost)
odporu
„vyvolených“ křesťanů (tzn. kalvinistů) proti nepravému, „bezbož-
nému“, potažmo „zavrženému“ (tzn. zejména katolickému) panovníkovi, jeho svržení
a nahrazení vládou „vyvolených“, a to v „ideální“ podobě republiky s teokratickými
prvky (typicky ustavení „Božího státu“ v Ženevě roku 1555 za Jana Kalvína).
276
Právě
učením o právu na odpor se kalvinismus shoduje s přirozenoprávní teorií.
Kalvinismus vedl k ustavování samosprávně organizovaných tzv. reformovaných či
presbyterských církví,
277
které prostřednictvím svých, byť vesměs demokraticky vole-
ných, orgánů stanovovaly, kontrolovaly a vynucovaly přísná náboženská a etická pra-
vidla pro své členy.
278
Tyto církve vytvářely jakési „nábožensky-policejní“ či „morálně-
270
FRANZEN, A.: op. cit., s. 212.
271
FRANZEN, A.: op. cit., s. 212. NICOLA, U.: op. cit., s. 270.
272
„Nikdo (podle Kalvína) nemůže mít opravdovou vnitřní víru, a tedy náležet k duchovní, neviditelné církvi,
jestliže ji navenek nevyznává a zcela se nezařadí do církevního společenství. Mimo reformovanou (kalvini-
stickou) církev tedy nemůže existovat pravá víra, a proto ani spása.“ (FRANZEN, A.: op. cit., s. 212)
273
NICOLA, U.: op. cit., s. 270.
274
KOL. AUTORŮ:
Filosofický slovník,
op. cit., s. 205.
275
FRANZEN, A.: op. cit., s. 213. JOHNSON, P.: Dějiny křesťanství, op. cit., s. 272-273.
276
FRANZEN, A.: op. cit., s. 212. KOMÁRKOVÁ, B.: op. cit., s. 90-93.
277
BURTON, B. in: McGRATH, A. E. (ed.) A KOL.: op. cit., s. 364.
278
LITSCH, K. in: KINCL, J. a kol.: op. cit., s. 221-222.