50 / 124
48
reagovalo na duchovní a morální úpadek katolické církve na počátku novověku.
248
Jeho cílem byla nejprve vnitřní náprava (tzn. reforma) církve v duchu návratu k pů-
vodní křesťanské zbožnosti, čistotě a prostotě, později, poté, co se ukázalo, že tento cíl
není reálný, rozchod s církví a zakládání nových (protestantských) církví.
249
Reformace
nebyla jednotným hnutím a již od počátků se podle země svého původu rozdělila
do dvou hlavních směrů – historicky starší německé reformace (luterství) a o něco
mladší švýcarské reformace (kalvinismus); třetím, specifickým a územně omezeným
směrem byla anglická státní reformace Jindřicha VIII. (anglikanismus), který svou vě-
roukou zůstal v řadě ohledů podobný katolicismu.
250
Základní ideje jsou však luterství
a kalvinismu do značné míry společné.
ͺ.ͷ Luterství
Primární myšlenka reformace byla
teologická
.
Martin Luther
(1483–1546), hlavní
představitel německé reformace, přichází s „novým“ pojetím vztahu člověka a Boha,
a to v souvislosti s klíčovou (teologickou) otázkou ohledně toho, komu a za jakých
podmínek Bůh udělí milost (a tedy i spásu) a komu nikoli.
251
Luther odmítl dosavadní,
středověké pojetí
, které se v tomto ohledu vyznačovalo dvěma prvky, jež zaručovaly
monopolní postavení (katolické) církve při interpretaci a „aplikaci“ Boží vůle. Za prvé, Bůh rozhoduje o udě-
lení milosti především podle toho, zda člověk koná v životě dobré (či správné) skutky.
252
Protože ale Bůh není
povinen k udělení milosti a protože každý člověk občas koná v životě zlé skutky, neboť je koneckonců přirozeně
hříšný, může přesto dosáhnout Boží milosti tím, že projevuje svoji víru prostřednictvím institucionalizovaných
úkonů příslušnosti k církvi (
tzv. svátostí
), zejména pak svátosti pokání.
253
Za druhé, člověk sám, jen svojí vírou,
není schopen učinit pokání, ani si zajistit, přijmout, natož pochopit Boží vůli, milost a odpuštění. Potřebuje
k tomu církev coby výlučnou a nejvyšší (od Boha) oprávněnou instituci, která člověku zprostředkovává vztah
k Bohu.
254
Ta mu umožňuje jednak, aby činil svátosti, zde zejména svátost pokání (smíření), kterou dosáhne
odpuštění svých hříchů a následně i Boží milosti, a jednak mu tlumočí Boží vůli, tedy zejména to, zda mu Bůh
odpustil a udělil milost, nebo naopak na něj seslal hněv (Boží trest).
255
248
BEINERT, W.: op. cit., s. 62, 133-134.
249
FRANZEN, A.: op. cit., s. 180, 186, 190-193. BEINERT, W.: op. cit., s. 62-68.
250
LITSCH, K. in: KINCL, J. a kol.: op. cit., s. 223.
251
FRANZEN, A.: op. cit., s. 189-190.
W. Beinert názorně vysvětluje: „Může člověk vlastními silami nějak ke své spáse přispět čili proměnit
svou svobodu a odpovědnost v čin, nebo je cele odkázán na Boží iniciativu?“ (BEINERT, W.: op. cit.,
s. 220, dále s. 220-224).
252
BEINERT, W.: op. cit., s. 222-223. NICOLA, U.: op. cit., s. 192, 270.
253
„Podle tomisticko-scholastické nauky jsou svátosti Kristem ustanovená znamení, která obsahují a zpro-
středkovávají milost
ex opere operato
, když je člověk s vírou přijímá a neklade milosti žádnou překážku;
… svátostné znamení zprostředkovává milost.“ (FRANZEN, A.: op. cit., s. 189). Dále: BEINERT, W.:
op. cit., s. 222-224, 231-232, 241-243.
254
„Ve středověku … [o]tázka teologie milosti se přesunula na samotný proces omilostnění čili na osprave-
dlnění. Lidé se přimkli k naději, že jim Bůh přece poskytne spásu, jen pokud budou konat dobré skutky
– i když k tomu není zavázán. Tak se v pozdně středověké církvi připravilo celé instrumentárium, jak
uzavřená nebesa otevřít: patří mezi ně nadace, mešní stipendia, prodej odpustků, poutě, kající cvičení.“
(BEINERT, W.: op. cit., s. 222).
255
BEINERT, W.: op. cit., s. 133-134.