46 / 124
44
systém, neboť strany podněcují občany k vytváření dílčích kolektivních zájmů a ztěžují
poznání obecné vůle.
217
Za čtvrté: Cílem státu je zajištění obecného blaha prostřed-
nictvím realizace obecné vůle. Projevem i formou obecné vůle ve státě je (pozitivní)
zákon.
218
Ten občanům „vrací“ a zaručuje právě a jen tolik svobody, tj. subjektivních
práv, včetně vlastnického práva, kolik je zapotřebí v souladu s obecným blahem.
219
Občan tím získává
„právní (občanskou) svobodu“
,
220
která je určena a vymezena jen zá-
konem a která je ideálním kompromisem mezi individuální a obecnou vůlí.
221
Zákon
je tak logicky jedinou možnou formou subjektivních práv lidí. Přirozená práva, tj. svo-
boda a rovnost, přesněji řečeno to, co z nich lidé coby občané dostali od státu v meta-
morfované podobě nazpět, proto nemohou existovat mimo rámec a formu pozitivních
(„občanských“) práv vyjádřených v zákoně (tzn. v objektivním právu). Stát tudíž při
tvorbě zákonů není vázán přirozenými právy člověka, neboť člověk (občan) po zřízení
státu již žádná nemá. A proto také stát, (pozitivní a objektivní) zákon a obecné blaho
má přednost i převahu před občanem (člověkem) a jeho (subjektivními) právy.
222
Jeho
teorie je tak založena na principu etatismu (jako nejvyšší formě kolektivismu), nikoli
na individualismu. Za páté: Zákony jako projevy (jednotné a svrchované) obecné vůle
musí přijímat v zásadě sám
nedělitelný
a
svrchovaný lid
v přímém hlasování (tj. refe-
rendu). Proto je vyloučen princip dělby státní moci a v zásadě i zastupitelská demo-
smlouvě
, op. cit., s. 29). Dále: RÖD, W.: op. cit., s. 508-509. KLOKOČKA, V.: op. cit., s. 39-40.
KOMÁRKOVÁ, B.: op. cit., s. 106.
217
„Je tedy k tomu, abychom dospěli k správnému vyjádření obecné vůle, důležité, aby nebylo dílčích
společností ve státě a aby každý občan mohl vyslovovat mínění jen podle sebe.“ (ROUSSEAU, J.-J.:
O společenské smlouvě
, op. cit., s. 39).
„Jako nepřítel politických stran a organizovaných partikulárních zájmů (jež brzdí nalezení obecného
blaha) spoléhá (Rousseau) na přímou vládu lidu, jako souhrnu občanů, nerozdělených navzájem stra-
nictvím.“ (KLOKOČKA, V.: op. cit., s. 39).
218
„Z téhož důvodu, jako je svrchovaná moc nezcizitelná, je i nedělitelná; neboť vůle je obecná nebo není;
je vůlí národního celku nebo toliko jeho částí. V prvém případě prohlášená vůle je aktem svrchovanosti
a zakládá zákon; v druhém případě jen to jen vůle jednotlivce nebo akt úřadu; je to nanejvýš nařízení.
… Suverén jedná jen zákony, protože nemá jiné síly než moc zákonodárnou: a jelikož jsou zákony
jen právoplatnými úkony obecné vůle, nemohl by suverén jednati jinak, než když je lid shromážděn.“
(ROUSSEAU, J.-J.:
O společenské smlouvě
, op. cit., s. 35, 102-103). Dále: RÖD, W.: op. cit., s. 510.
219
KOMÁRKOVÁ, B.: op cit., s. 107.
220
„Společenskou smlouvou ztrácí člověk svou přirozenou svobodu a neomezené právo na vše, co ho svádí
a čeho může dosáhnout; získá občanskou svobodu a vlastnické právo ke všemu, co má. Abychom se
uvarovali omylu při tomto vyvažování, je třeba dobře lišiti svobodu přirozenou, jejíž meze tvoří jen síly
jedince, od svobody občanské, která je ohraničena obecnou vůlí; a držení, které je jen důsledkem násilí
nebo práva prvého okupanta, od vlastnictví, které jedině může být založeno na positivním titulu. Mohli
bychom k tomu … připojiti … mravní svobodu; neboť … poslušnost zákona, který jsme si sami uložili,
je svobodou.“ (ROUSSEAU, J.-J.:
O společenské smlouvě
, op. cit., s. 30). Dále: RÖD, W.: op. cit., s. 507.
221
„Objektivní svoboda spočívá (podle Rousseaua) ve shodě individuální vůle s právem jakožto výra-
zem obecné vůle. Podřízení se právu je tudíž vytvořením oné shody individuální a obecné vůle …“
(RÖD, W.: op. cit., s. 510)
222
„Rousseau aktem smlouvy všechna přirozená práva člověku vzal. Vrátil mu je ve formě zákona, pokud se
to shodovalo s pojmem obecného blaha.“ (KOMÁRKOVÁ, B.: op. cit., s. 107).