42 / 124
40
Ježíšovského křesťanství a zdroj sporů, hlásal „pravé náboženství“, tj. náboženství, které
je v souladu s rozumem a (rozumem poznatelnými) morálními principy, a které je tu-
díž obecné pro všechny (rozumné) věřící.
186
Hlásal víru v „Nejvyšší bytost“, která stvo-
řila svět a stanovila jeho řád a která také odměňuje a trestá nesmrtelnou lidskou duši;
187
do chodu (jednou stvořeného) světa však již více nezasahuje.
188
Jeho náboženství bylo
především morálkou se zřetelně praktickým významem pro výchovu dobrého člověka
a bylo nedílně spjatou s metafyzickou odpovědností člověka.
189
V tomto směru je jeho
(byť deistické) pojetí náboženství podobné křesťanské etice J. Locka.
Lze však shrnout, že ani Voltairovo (nepříliš jednoznačné, spíše racionalistické a mírně
relativistické) pojetí přirozeného práva nemělo přímý vliv na vytvoření konceptu lid-
ských práv. Významně však ve Francii přispělo k příznivému myšlenkovému prostředí,
v němž byla později v roce 1789 přijata Deklarace práv člověka a občana. Klíčové byly
v tomto směru tyto Voltairovy ideje: svoboda projevu, světonázorová tolerance a deis-
mus spojený s útočným protikatolickým, potažmo protikřesťanským obsahem.
J. J. Rousseau
V poměrně výrazném protikladu vůči přirozenoprávní teorii J. Locka koncipuje stát
a přirozená práva člověka
Jean-Jacques Rousseau
(1712–1778) ve svých „Rozpravách“
190
(zejména v „Rozpravě o původu a příčinách nerovnosti mezi lidmi“
191
) a především
ve svém nejslavnějším díle „O společenské smlouvě“.
192
Podle Rousseaua byli lidé v dobách před zřízením států (tj. v
„přirozeném stavu“
či
„přírodním stavu“
)
193
svobodní a rovní,
194
což jsou dva základní atributy lidské bytosti,
které Rousseau chápe jako (subjektivní) přirozená práva, přičemž někdy v této souvis-
losti dokonce výslovně používá i výrazu „lidská práva“.
195
Jiná přirozená práva člověka,
186
RÖD, W.: op. cit., s. 228-229.
187
W. Röd cituje Voltaira: „Žádná společnost nemůže existovat bez spravedlnosti; hlásejme proto spra-
vedlivého Boha. Zatímco zákon státu trestá známé zločiny, hlásejme Boha, který bude trestat neznámé
zločiny. Filozof může být spinozistou, když chce – ale státník nechť je theistou. … Kdyby Bůh neexis-
toval, museli bychom jej vymyslet.“ (RÖD, W.: op. cit., s. 229-230, s odkazem na: VOLTAIRE, F.-M.:
Œuvres complètes de Voltaire, Nouv. Édit., conforme pour le texte à l’édition de Beuchot
, op. cit., XXVIII,
243; XXIX, 10; X, 403).
„Rousseaovi (Voltaire) vytknul, že v Bohu neviděl odměňujícího a trestající stvořitele lidí …“ (RÖD, W.:
op. cit., s. 227, s odkazem na: VOLTAIRE, F.-M.:
Œuvres complètes de Voltaire, Nouv. Édit., conforme
pour le texte à l’édition de Beuchot
, op. cit., XXVI, 27
)
.
188
NICOLA, U.: op. cit., s. 340.
189
RÖD, W.: op. cit., s. 220, 228-229.
190
ROUSSEAU, J.-J.:
Rozpravy.
Praha: Nakladatelství Svoboda, 1989.
191
ROUSSEAU, J.-J.:
Rozpravy
, op. cit., s. 75-168.
192
ROUSSEAU, J.-J.:
O společenské smlouvě neboli o zásadách státního práva.
Reprint původního vydání
Právnického knihkupectví a nakladatelství V. Linhart v Praze z roku 1949. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2002.
193
RÖD, W.: op. cit., s. 502-504.
194
KLOKOČKA, V.: op. cit., s. 39. TRETERA, I.: op. cit., s. 356-357.
195
„Člověk se narodil svoboden a všude je v okovech. … Nejstarší a jedině přirozená společnost jest spo-
lečnost rodiny. … Rodina je tedy, chcete-li, prvním vzorem státní společnosti, hlava státu je obrazem