40 / 124
38
jsou
de facto
vrozené, byť Voltaire výslovně odmítal Descartesovu klasickou raciona-
listickou představu o existenci „vrozených idejí“. V tomto (poněkud rozporuplném)
racionalistickém názoru na poznání přirozenoprávních či morálních principů je druhá
odlišnost od empirické teorie J. Locka, byť se k ní Voltaire paradoxně hlásil.
175
Jako
důležitý podpůrný základ pro dodržování morálních a přirozenoprávních norem
ve společnosti považoval Voltaire (deisticky pojaté) „pravé náboženství“ (viz níže). Ani
o Voltairovi tak nelze říci, že byl zastáncem
zcela
sekulární teorie přirozeného práva.
V rámci rozumově pojatého přirozeného práva Voltaire zdůrazňoval zejména dva princi-
py. Za prvé, svobodu projevu v názorech náboženských, světonázorových a politických
jako obranu proti fanatismu a pověrám.
176
Za druhé, rovnost v právech (zejména na svo-
bodu, na majetek a na ochranu zákona), kterou výslovně odlišoval od rovnosti faktické,
zejména v bohatství a ve společenském postavení; faktickou rovnost považoval za omyl
a chiméru.
177
Kromě rovnosti v právech a svobody projevu však z Voltairovy filozofie
nelze odvodit ideje o obecné svobodě a vlastnictví coby přirozených právech každého
člověka, která musí stát pouze zaručit. Tak daleko jeho přirozenoprávní myšlení nezašlo.
Sekundárním hlediskemVoltaira je názor, podle něhož jediným objektivním účelem
státu je zajištění
obecného blaha
společnosti. To se však v různých státech nutně zajišťu-
je různými způsoby v závislosti na konkrétních, proměnlivých podmínkách jednotli-
vých lidských společností.
178
Z tohoto důvodu různé společnosti a jejich členové (lidé)
v různých podmínkách i dobách nechápou spravedlnost, resp. ony přirozenoprávní
či morální principy jako stejné a neměnné (tj. absolutní), ale naopak jako relativní
a proměnlivé podle konkrétních podmínek nejen v prostoru, ale i v čase. Lidé a jejich
společnosti pak v konkrétních podmínkách hledají a určují obecné blaho převážně
na základě
pocitů
. I ty dal lidem Bůh.
179
Pocity jsou tak druhým vodítkem lidského
jednání. Lidské (tj. pozitivní) zákony jsou tudíž nutným kompromisem mezi lidským
175
RÖD, W.: op. cit., s. 222. TRETERA, I.: op. cit., s. 341.
176
RÖD, W.: op. cit., s. 220-221, 233. KOL. AUTORŮ:
Filosofický slovník,
op. cit., s. 435.
„Přes svou nesmiřitelnost vůči nepravdě byl Voltaire rozhodným zastáncem moderního principu toleran-
ce. Často bývají citována jeho slova, která adresoval svému filosofickému odpůrci:
,Nesouhlasím s jediným
Vaším slovem, nicméně budu do krve hájit Vaše právo, abyste je směl provést.‘
“ (TRETERA, I.: op. cit.,
s. 342, bez odkazu na konkrétní zdroj citace).
177
W. Röd cituje Voltaira: „… ,na naší neblahé zeměkouli to není jinak možno, než že pospolitě žijící lidé
musí být rozděleni na dvě třídy‘ – totiž na třídu bohatých, kteří poroučejí, a na třídu chudých, kteří
slouží. … ,Ti, kteří tvrdí, že jsou si všichni lidé rovni, vyslovují tu největší pravdu, pokud tím míní to,
že všichni lidé mají stejné právo na svobodu, na majetky na svých statcích, na ochranu ze zákona. Velmi
by se ale mýlili, kdyby se domnívali, že si lidé musí být rovni také v tom, co vykonávají, neboť takovými
nejsou již kvůli svým vlohám.‘ … ,Pokládám za správné, aby někteří učili děti číst, psát a počítat; ale
velká masa, zejména děti lidí pracujících rukama, by měla umět jen obdělávat pole, protože na dvě stě až
tři sta chudých stačí jen jeden písař.‘ “ [RÖD, W.: op. cit., s. 232-233, s odkazem na: VOLTAIRE, F.-M.:
Œuvres complètes de Voltaire, Nouv. Édit., conforme pour le texte à l’édition de Beuchot
. Vyd. L. Moland,
Paris 1877-1882 (reprint Nendeln 1967), XVIII, 475; XII, 134; XIX, 111].
178
RÖD, W.: op. cit., s. 231.
179
RÖD, W.: op. cit., s. 231.