44 / 124
42
vedlnost, sebeláska, schopnost zdokonalování a rozum).
203
Za druhé, přírodu i člověka,
včetně jejich přirozenosti, tj. onoho přirozeného řádu, stvořil Bůh coby nejvyšší inte-
ligentní bytost; do běhu světa a lidské společnosti však již více nezasahuje.
204
Lze tak
uzavřít: Ačkoli Rousseau nikdy výslovně neřekl, že by přirozené zákony, resp. přirozená
práva, stanovil Bůh, z celkového vyznění jeho filozofie nelze koneckonců logicky dovo-
dit nic jiného. Zejména z ní pak nelze dovodit, že by přirozený zákon, resp. přirozená
práva vznikla nezávisle na Boží vůli, tedy výlučně ze sekulárních zdrojů.
205
Přirozený stav skončil se vznikem dělby práce.
206
Vznikly peníze, soukromé vlast-
nictví, a v důsledku toho i nerovnosti mezi lidmi, konkurence, následně spory a války.
Stav původní přirozené svobody a rovnosti byl nahrazen stavem nepřirozené spole-
čenské nesvobody a nerovnosti.
207
Pro tento stav jsou charakteristické konflikty mezi
bohatými (mocnými) a chudými (bezmocnými), které se postupně vyostřovaly a vedly
ke společenskému zmatku. Jako způsob řešení této celkově nevyhovující situace zří-
dili bohatí a mocní pomocí nespravedlivé (a vlastně zdánlivé, a proto i „nulitní“
208
)
společenské smlouvy despotický řád, který byl uzpůsoben k ochraně jejich vlastnictví
a jejich zájmů, falešně prezentovaných jako „obecný zájem“.
209
Tento společenský řád
je zkažený a
„nepřirozený“
.
210
Lze jej překonat a nastolit spravedlivý společenský řád je-
203
W. Röd píše: „Musíme se tudíž pokusit rekonstruovat Rousseauovu koncepci lidské přirozenosti z roz-
troušených poukazů … ,Svoboda‘ patří skutečně k určením lidské přirozenosti, ať už ve smyslu spon-
taneity chtění a jednání, či ve smyslu právní svobody. Právě tak bytostná je tendence k sebezachování
jakožto rys lidské přirozenosti spolu se sebeláskou závislou na této tendenci, jíž je každý člověk naplněn.
Dále je pro lidskou přirozenost bytostné zdokonalování. … Také rozum patří k lidské přirozenosti, ale
za ,přirozený‘ ho lze považovat pouze tehdy, je-li vztažen k cílům daným lidskou přirozeností jako tako-
vou – k sebezachování, pravému štěstí, ke zdokonalování.“ (RÖD, W.: op. cit., s. 488).
I. Tretera píše: „Právě nerovnost je pro Rousseaua něčím markantně nepřirozeným:
,je zřejmě proti záko-
nům přírody, aby … hrstka lidí oplývala nadbytkem, zatímco množství hladových se nedostává nejnutnějšího‘
…
“ (TRETERA, I.: op. cit., s. 357, s odkazem na: ROUSSEAU, J.-J.:
Rozpravy
, op. cit., s. 120).
204
W. Röd píše o Rousseauových názorech: „Ve prospěch nejvyšší inteligence mluví i účelnost přírodního
řádu, o níž byl Rousseau přesvědčen: Harmonie, se kterou se setkáváme v přírodě, nemohla vzniknout
nahodile, je proto třeba ji vztahovat k důvodu, který působí rozumně.“ (RÖD, W.: op. cit., s. 497, s odka-
zem na: ROUSSEAU, J.-J.:
Œuvres complètes. I-IV.
Paris: B. Gagnebin – M Raymond, 1959, IV, 578).
205
„Všechna moc pochází od Boha. … Všechna spravedlnost pochází od Boha …“ (ROUSSEAU, J.-J.:
O společenské smlouvě
, op. cit., s. 17, 46).
Rousseau „… připouštěl ideu řádu, když za podmínku mravnosti označil shodu lidské vůle s boží vůlí
a prohlašoval, že jen pod touto podmínkou používá člověk svou svobodu správně. Neřád může panovat
jen v lidské oblasti; v přírodě vládne vždy řád. … svědomí označoval za ,božský instinkt‘.“ (RÖD, W.:
op. cit., s. 499, s odkazem na: ROUSSEAU, J.-J.:
Œuvres complètes. I-IV.
, op. cit., IV, 602, 600).
206
„Onen člověk, který si obsadil jistý kus pozemku, prohlásil: Tohle je mé! A našel dost prostoduchých lidí,
kteří mu to uvěřili, byl skutečným zakladatelem občanské společnosti.“ (ROUSSEAU, J.-J.:
Rozpravy
,
op. cit., s. 115).
207
KLOKOČKA, V.: op. cit., s. 39. RÖD, W.: op. cit., s. 504.
208
ROUSSEAU, J.-J.:
O společenské smlouvě
, op. cit., s. 19.
209
RÖD, W.: op. cit., s. 505.
210
TRETERA, I.: op. cit., s. 354; RÖD, W.: op. cit., s. 506.