47 / 124
45
kracie.
223
Rousseau samozřejmě uvažuje s vládou jako orgánem či soustavou orgánů,
která je zmocněna lidem k výkonu zákonů v jednotlivých případech.
224
Z praktických
důvodů zcela nevylučuje ani ustavení zastupitelského sboru, nicméně jeho členové
(poslanci) nemají volný, ale jen vázaný mandát.
225
Rousseau obecně pro rozhodování
uznává princip většiny, nicméně upozorňuje, že čím se většinové rozhodnutí vzdaluje
od jednomyslnosti, tím je větší riziko, že lid nepoznal (pravou) obecnou vůli.
226
Rousseauova koncepce, jakkoli teoreticky dokonalá i cenná, má tři rysy, které jsou
v reálné politické praxi
nebezpečné
pro svobodu člověka a jeho práva:
Za prvé: Podle Rousseaua rozpory mezi individuální a obecnou vůlí, mezi zájmem
občana a zájmem státu (tj. obecným blahem), mezi přirozenou svobodou a (pozitiv-
ním) zákonem mohou v praxi vzniknout jen jako důsledek nesprávného nebo nedo-
statečného poznání obecného blaha, a tudíž jen jako důsledek
„pomýlení“
jednotlivce
či skupiny jednotlivců.
227
Pomýlený jednotlivec či skupina nejsou skutečně svobodní
a mají být státem k poznání objektivní pravdy (a tedy k odstranění omylu) přesvědče-
ni, popřípadě i donuceni. Proto stát jedná zcela legitimně, když nutí své občany, aby
dodržovali zákony, neboť tím ve své podstatě neomezuje jejich svobodu, ale naopak je
ke svobodě vede, popřípadě nutí.
228
Konečně ono „pomýlení“ může být v zásadě jen
důsledkem nějaké chyby ve výchovně-vzdělávacím procesu intelektuální a emocionál-
ní kultivace (v jádru dobrého) člověka,
229
takže přinejmenším z dlouhodobého hlediska
je lze docela dobře napravit – převýchovou.
230
Za druhé: Rousseau neuvádí objektivní (materiální) znaky či hlediska pro určení
„obecného blaha“ a „obecné vůle“.
231
Tím teoreticky vypisuje státu pro tyto otázky „
bi-
anco
šek“, který později v politické praxi vyplňovaly různé státní orgány, jež svoji pravo-
223
ROUSSEAU, J.-J.:
O společenské smlouvě
, op. cit., s. 34-37, 102-105, 108-109; KLOKOČKA, V.:
op. cit., s. 40-41.
224
ROUSSEAU, J.-J.:
O společenské smlouvě
, op. cit., s. 67-73, 112-113.
225
ROUSSEAU, J.-J.:
O společenské smlouvě
, op. cit., s. 106-110; RÖD, W.: op. cit., s. 510.
226
ROUSSEAU, J.-J.:
O společenské smlouvě
, op. cit., s. 118-122.
227
ROUSSEAU, J.-J.:
O společenské smlouvě
, op. cit., s. 37-39, 121. KLOKOČKA, V.: op. cit., s. 40-42.
KOMÁRKOVÁ, B.: op cit., s. 106. RÖD, W.: op. cit., s. 509.
228
„Aby tedy společenská smlouva nebyla jen prázdnou formulí, obsahuje mlčky závazek, který samojediný
může dát sílu ostatním, že kdokoli by odepřel poslechnouti obecnou vůli, bude k tomu donucen celým
tělesem: to znamená, že bude nucen, aby byl svobodný; neboť taková je podmínka, která chrání každého
občana před každou osobní závislostí …“ (ROUSSEAU, J.-J.:
O společenské smlouvě
, op. cit., s. 29).
Dále: KOMÁRKOVÁ, B.: op. cit., s. 106-107.
229
KLOKOČKA, V.: op. cit., s. 40.
230
RÖD, W.: op. cit., s. 500-501.
231
W. Röd upozorňuje, že Rousseauovu koncepci lze chápat jako ospravedlnění totalitárních nároků: „Je to
o to povážlivější, že ,obecná vůle‘ a ,obecné blaho‘ nejsou charakterizovány pomocí obsahových znaků,
a jsou tudíž přístupné libovolným obsahovým interpretacím.“ (RÖD, W.: op. cit., s. 510).