35 / 124
33
V obecném rámci těchto čtyř přirozených zákonů pak musí lidské společnosti, resp.
státy vydávat své
„pozitivní zákony“
.
138
Konkrétní obsah „pozitivních zákonů“ je však
podle něj značně relativní, neboť pozitivní zákony jednotlivých států musí být při-
způsobeny konkrétním podmínkám rozmanitých lidských společností, ve kterých se
uplatňují, zejména ve vztahu [1] k formě státu (vlády), [2] k fyzickým podmínkám
území (podnebí, poloze, rozloze, reliéfu), [3] ke způsobu života a kultuře daného náro-
da (hospodářství, náboženství, mravům a způsobům chování) a konečně i [4] k cílům,
které stát sleduje. Všechny tyto konkrétní podmínky, které jsou v různých státech
odlišné, tvoří specifický „duch zákonů“ toho či onoho státu.
139
V rámci tohoto pojmu
pak vyděluje specifický (užší) pojem „duch národa“, kterým rozumí souhrn podmínek
ad [2] a [3].
140
Názor Montesquieua na vztah mezi přirozenými zákony a
Bohem
není zcela jasný,
což i je důsledkem toho, že pro jeho způsob uvažování o zákonech nebyl tento vztah
příliš podstatný. Montesquieu jako deista
141
vycházel z představy, že Bůh stvořil vesmír
a že ho také udržuje (tzn. řídí), a to podle svých zákonů, které sám stanovil a které
„vyplývají z jeho moudrosti a moci“.
142
Montesquieu výslovně odlišuje tyto (tj. Boží)
zákony od přirozených zákonů. O těchto dvou kategoriích zákonů pojednává samo-
statně. Je tedy zřejmé, že Boží zákony na jedné straně a přirozené zákony na druhé stra-
ně považoval za dvě (různé) množiny. Nejsou však již zcela jasné dvě navazující otázky.
Za prvé, zda se tyto dvě množiny zčásti překrývají. Za druhé, zda či do jaké míry
Boží zákony určují obsah zákonů přirozených. Na obě otázky je však zřejmě kladná
odpověď, a to zejména pokud jde o první přirozený zákon zachovávání míru, o kterém
Montesquieu výslovně píše, že nás vede k Bohu.
143
Vztah mezi Bohem a přirozenými
zákony tedy podle Montesquieua existuje, je ale rozhodně vzdálenější a zprostředko-
vanější, než jak jej chápali angličtí osvícenci: Bůh je tvůrcem světa a přirozeného řádu
světa, z přirozeného řádu vyplývá i lidská přirozenost a z ní vyplývají i přirozené zá-
kony. Z tohoto důvodu ovšem ani o Montesquieuovi nelze tvrdit, že zastával názor
o (zcela) sekulárním původu přirozených zákonů.
138
„Pozitivní zákony se (podle Montesquieua) mají pohybovat v rámci přirozených zákonů a respektovat
nadpozitivní normu spravedlnosti, která se v základních přirozených zákonech projevuje …“ (RÖD, W.:
op. cit., s. 211).
139
MONTESQUIEU, CH.: op. cit., s. 39.
140
MONTESQUIEU, CH.: op. cit., s. 339-340.
141
„Jako racionalista akceptoval deistickou … koncepci náboženství …“ (KOL. AUTORŮ:
Filosofický slov-
ník
, op. cit., s. 275).
142
„Bůh má vztah k vesmíru jako stvořitel a udržovatel; zákony, podle kterých jej stvořil, jsou ty, podle
kterých jej také udržuje: jedná podle těchto zásad, protože je zná; zná je, protože je vytvořil; vytvořil je,
protože vyplývají z jeho moudrosti a moci. … Bylo by pošetilé tvrditi, že by mohl stvořitel říditi svět bez
těchto pravidel, protože svět nemůže bez nich trvati.“ (MONTESQUIEU, CH.: op. cit., s. 33).
143
„Zákon, který tím, že nám vnuká myšlenku o stvořiteli, nás k němu vede, je prvním z těchto přirozených
zákonů, a to pro svoji důležitost, a ne snad proto, že by byl první. Člověk ve stavu původním … myslil
spíše na zachování svého života … Nikdo netouží proto napadnout druhého; mír byl proto prvním
přirozeným zákonem.“ (MONTESQUIEU, CH.: op. cit., s. 36).