28 / 124
26
se původ i obsah přirozeného práva do značné míry překrývá s křesťanskou morálkou.
Jeho náboženská koncepce je tedy vlastně jednoduchým, srozumitelným a moderním
křesťanským minimem s převážně etickým obsahem i účelem.
110
Existenci Boha a jeho přirozených zákonů, včetně morálních pravidel ustanovených
a zjevených Kristem v Novém Zákoně, považoval Locke v zásadě za poznatelné a zdů-
vodnitelné pomocí rozumu na základě zkušeností,
111
zejména proto, že dodržování
přirozených zákonů a křesťanské morálky byly pro člověka z dlouhodobého hlediska
prokazatelně výhodné, užitečné pro jeho opravdové štěstí.
112
Morálka byla pro něj sou-
borem zákazů a příkazů, podle kterých se člověk vzdával nebo omezoval svých bezpro-
středních či krátkodobých dílčích radostí ve prospěch dosažení svého dlouhodobého
celkového štěstí;
113
v tom jsou zárodky utilitární etiky.
114
Samotnou víru v Ježíše Krista
jako spasitele a ve spásu (resp. zatracení) nesmrtelné lidské duše jako důsledek dodrže-
ní (resp. porušení) křesťanských pravidel během života však pokládal za nadrozumové,
neboť je nelze uspokojivě dokázat rozumem empirickou metodou; rozum je však nevy-
lučuje.
115
Locke tedy chápal víru a rozum jako dva vzájemně se podporující a doplňu-
110
P. Johnson vysvětluje podstatu Lockových názorů z jeho díla „Rozumnost křesťanství“: „Zde se Locke
– stejně jako Erasmus – dostává k jádru problému. Tím, na čem záleží, není ani tak to, v co člověk
věří, ale to, co dělá. Základem křesťanství je morálka, nikoli dogma. Tím, co z Locka učinilo tak bez-
prostředně vlivného myslitele, …, byl fakt, že využíval jazyka a mentality obchodní smlouvy a vyhý-
bal se abstrakcím. Život, včetně života náboženského, mu byl řadou jednání. Jestliže si člověk dá svou
mravní aritmetiku do pořádku, bude výsledek prospěšný pro všechny zúčastněné – člověka samého,
jeho souseda i Boha. … Locke usiloval dokázat, že … základním předpokladem štěstí je křesťanská mo-
rálka. Jeho náboženský systém je tak ve své podstatě systémem etickým. A jeho etika … je praktická.“
(JOHNSON, P.:
Dějiny křesťanství
, op. cit., s. 316-317).
111
RÖD, W.: op. cit., s. 80.
P. Johnson vysvětluje: „Domníval se (Locke), že newtonovská fyzika učinila existenci stvořitele za nevy-
hnutelnou. Čistě hmotné příčiny ,by nikdy nemohly vytvořit takový řád, harmonii a krásu, jež lze v pří-
rodě nalézt‘. A Locke dodává: ,Viditelná znamení kromobyčejné moudrosti a moci se ve všech dílech
stvoření objevují tak jasně, že rozumný tvor … nemůže nedojít k objevu božství.‘ … Duch, respektive
v každém případě duch lidský, nemůže vzniknout z čistě hmotné příčiny. Proto tedy příčinou našeho
bytí musí být ,myslící bytost‘.“ [JOHNSON, P.:
Dějiny křesťanství
, op. cit., s. 314-315, s odkazem na:
LOCKE, J.:
O rozumnosti náboženství (správně: křesťanství)
, 1695].
112
TRETERA, I.: op. cit., s. 281.
„Ctnost bývá obecně sankcionována ne pro svou vrozenost, ale pro svou výhodnost.“ (LOCKE, J.:
Esej
o lidském chápání
, op. cit., s. 54).
113
„Pro Locka tedy byla morálka jen dlouhodobým a prozíravým úsilím o dosažení štěstí. Křesťan se – ja-
kožto dobrý obchodník – zříká aktuálního potěšení, aby investoval v prospěch podstatnější věci, třebaže
s opožděným účinkem.“ (JOHNSON, P.:
Dějiny křesťanství
, op. cit., s. 317).
114
TRETERA, I.: op. cit., s. 281.
115
W. Röd vysvětluje: „Víra v mesiáše … není (u Locka) zdůvodněna racionálně, takže se musíme ptát, zda
Lockův nárok na rozumnost platí i pro ni.“ (RÖD, W.: op. cit., s. 80).
J. Locke vysvětlil svůj pohled na hranici mezi vírou a rozumem ve svém slavném díle „Esej o lidském
chápání“: „Za ,rozum‘ zde – na rozlišení od ,víry‘ – považuji odhalování jistoty či pravděpodobnosti
takových výroků či pravd, k nimž mysl dospívá dedukcí provedenou na základě těch idejí, jež získala
užitím svých přirozených schopností, totiž na základě smyslového vnímání nebo reflexe. ,Víra‘ na druhé
straně je souhlas s nějakým výrokem, který není zprostředkován dedukcemi rozumu, ale na základě