SLP 06 (2014)

ͺ. Závěr

Jak vyplývá z uvedeného přehledu dosavadní judikatury ve věcech úhrady zdravotní

péče z veřejného zdravotního pojištění, zdravotní pojišťovna není ani oprávněna uplat-

ňovat vůči smluvnímu poskytovateli regulační sankce při překročení nasmlouvaných

limitů pro poskytování neodkladné péče, ani není oprávněna smluvnímu poskytovateli

účelně poskytnutou neodkladnou péči nad rámec nasmlouvaného objemu neuhradit.

Neobstojí proto tvrzení Ústavního soudu, byť formulované nadmíru opatrně, že sníže-

ná hodnota bodu stanovená úhradovou vyhláškou pro nesmluvní poskytovatele neod-

kladné péče by mohla být chápána jako jakási nepřímá kompenzace za další povinnosti

smluvních poskytovatelů vyplývající ze smluvního vztahu.

V neposlední řadě, jak velmi trefně ve svém odlišném stanovisku poznamenává

J. Kůrka, jsou závěry Ústavního soudu

[z]aloženy povýtce na pouhých hypotézách, na jen položených „otázkách“, na úsudcích

svou povahou spekulativních apod. Těžko přijmout jako ústavněprávní argument, že právě

o 25% nižší hodnota bodu je tou hranicí, která zakládá neakceptovatelnou nerovnost mezi

srovnávanými poskytovateli zdravotních služeb; 20% by už „prošlo“, či jen „méně“? Je po-

stačující úvaha, že za jistých okolností hrozí, že by nesmluvní poskytovatel zdravotní péči

„dotoval“? Ví většina pléna, jak obsahově relevantní segment zdravotní péče přichází u ne-

smluvního poskytovatele v úvahu? Má k dispozici poznatky, jež by umožnily kvantifikovat

takovou „hrozbu“ ve vztahu k celku jím poskytovaných zdravotních služeb, a tím vůbec

zhodnotit, jak je jeho podnikání dotčeno (dokonce „ve své podstatě“)? Je Ústavní soud způ-

sobilý takové poznatky získat a na mimořádně (a specificky) odborné bázi je vyhodnotit?

Nelze než shrnout, že i přes pozornost, kterou Ústavní soud ČR věnoval otázce po-

skytování neodkladné péče nesmluvními poskytovateli, není možné jednoznačně do-

vodit, že by bylo – vzhledem ke svému objemu – v praxi poskytování neodkladné péče

nesmluvními poskytovateli způsobilé vést k existenčním ekonomickým problémům

nesmluvních poskytovatelů či snad rovnou k destabilizaci systému veřejného zdravot-

nictví. Ústavní soud se však dalšími nerovnostmi, konkrétně rozdíly mezi jednotlivými

typy poskytovatelů zdravotních služeb nebo rozdíly vyplývající z různé struktury oby-

vatelstva v jednotlivých krajích, odmítl ad hoc zabývat, s tím, že v obecné rovině v nich

problém neshledává.

Ústavní soud ve svém nálezu ÚS 19/13 podrobně rozpracovává nerovnost smluv-

ních a nesmluvních poskytovatelů založenou § 17 úhradové vyhlášky a složitě dovozu-

je její protiústavnost. Činí tak z mého pohledu vzhledem ke všemu výše uvedenému

nepřesvědčivě, když jádrem jeho argumentace je toliko fakt, že rozdíl ve výši úhrad

byl vyhláškou stanovený právě na 25% v neprospěch nesmluvních poskytovatelů, aniž

by vyhláška zároveň poskytovala garanci, že nesmluvní poskytovatel nebude dotovat

poskytování neodkladné zdravotní péče ze svých prostředků. Domnívám se, že i přes

Pl.ÚS 19/13 na str. 37-38.

Pl.ÚS 19/13 na str. 29.