188 / 610
186
čanský zákoník (dále jen „OZ“) mělo promlčovat.
19
Otázkou potom bude, kdy dojde
k počátku běhu promlčecí lhůty dle ust. § 619 an. OZ.
V některých případech může dojít k vyplnění blankosměnky mimo rámec vyplňo-
vacího práva. V takovém případě je pak namístě aplikovat ust. § 10 čl. I ZSŠ. Zejména
v případě převodu směnky na jiného majitele může být situace pro směnečné dlužníky
nepříjemná. Kotásek dovozuje, že v případě prvního majitele směnky není důvodu
k aplikaci ust. § 10 čl. I ZSŠ,
20
obdobně tak lze dovodit u Chalupy:
„[t]ato námitka
je uplatnitelná proti věřiteli, který blankosměnku vyplnil ... námitku ... nelze uplatnit
především proti věřiteli, který směnku nabyl po jejím vyplnění indosací, pokud při jejím
nabývání nejednal ve zlé víře anebo se při jejím nabývání nedopustil hrubé nedbalosti“
.
21
S tímto názorem lze souhlasit.
Výše jsme specifikovali, k čemu vážeme námi analyzovanou první (a potažmo) i dru-
hou nesamostatnou námitku – tedy k možnosti uplatnění námitky překročení vyplňo-
vacího směnečného oprávnění indosatářem. Nyní se zaměříme na samotný pojem zlé
víry v tomto kontextu.
V teorii se můžeme setkat s různými definicemi toho pojmu. Kovařík za zlou víru
považuje
„vědomou,
úmyslnou
činnost,
aktivitu nabyvatele směnky směřující ke zneužití
blankosměnky k nesprávnému vyplnění“.
22
Kotásek pak uvádí spíše praktický příklad:
„[v]e zlé víře jedná typicky ten, kdo věděl o
úmluvě
o vyplňovacím právu se kterou je text
směnky v rozporu, a směnku přesto nabyl“
.
23
Vycházeje z výše uvedeného lze vyvodit znaky, jejichž splnění vyústí v možnost kon-
statování zlé víry při nabývání směnky.
Vědomost jednání můžeme spatřovat ve dvou atributech. Prvním je stav subjektu
odlišný od „nevědomosti“, druhým pak ten, že vědomě jedná, seznámen se skutečnost-
mi, ze kterých mohl usuzovat na pravděpodobný existující stav věci. Pod tuto defini-
ci lze zařadit především vědomost indosatáře směnky o existenci vyplňovacího práva
směnečného uděleného emitentem remitentovi. Pomyslnou druhou (vyšší) úrovní
potom bude znalost obsahu daného vyplňovacího práva. Zůstává nicméně otázkou,
při jakém skutkovém stavu je možno prohlásit, že na straně indosatáře existuje tato vě-
domost. Je nutno podotknout, že znalost obsahu vyplňovacího práva bude do značné
míry provázána s vědomostí o pouhé jeho existenci. Nicméně nelze říci, že by jedna
skutečnost nutně implikovala druhou.
19
Existující judikatorní praxe – např. 9 Cmo 274/2004 (ač vydána za účinnosti předchozí občanskoprávní
úpravy) dovozuje opak. Shodně nicméně CHALUPA, 2006, op. cit., s. 93.: zaniká uplynutím doby,
KOTÁSEK, Josef.
Zákon směnečný a
šekový.
Komentář.
1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 104.
20
„Navíc nelze souhlasit s tím,
že
budeme i původního majitele chránit podle kritérií stanovených ustanovením
čl.
I
§
10 (tento náhled, zdá se, převládá v naší judikatuře). Není tedy namístě zkoumat, zda první majitel
při vyplňování směnky jednal ve zlé víře
či
v hrubé nedbalosti.“
KOTÁSEK, 2012, op. cit., s. 106.
21
CHALUPA, 2006, op. cit., s. 95.
22
KOVAŘÍK, Zdeněk.
Směnka jako zajištění.
2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 91.
23
KOTÁSEK, 2012, op. cit., s. 105.