577 / 610
575
kazníka
,
24
přičemž ZCP jsou pro konkrétního vlastníka (nebo alespoň domnělého
25
)
vedeny na účtu
vlastníka
.
Musíme si tak klást otázku, zdali o osobě vedoucí evidenci s účty se ZCP můžeme
říci, že má tyto ZCP „u sebe“? Richter zastává názor, že
„předmětem zadržovacího práva
(jistotou) může dle odstavce 1 být „cizí movitá věc, kterou má [někdo jiný] u sebe“. Z for-
mulace „mít u sebe“ je možno dovodit,
že
ustanovení směřuje pouze na movité věci hmotné
(srov.
§
496 odst. 1 a § 498 odst. 2).“
26
Richter se tak nejspíše domnívá, že je zapotřebí mít věc fyzicky u sebe. Dále tvrdí,
že
„kromě
běžných
movitých věcí hmotných, na které lze v souvislosti se zajištěním dluhů
pomyslet, se proto zadržovací právo může s ohledem na definice věcí v ObčZ vztáhnout
především i na „listinné“ cenné papíry.“
27
Zatímco prvou větou Richter uznává jako
způsobilý objekt zadržovacího práva pouze věc hmotnou, druhá věta vyznívá poněkud
rozpačitě.
28
Nevíme, jaké další movité věci mohou být nikoli
běžné.
Každopádně, jak
jsme uvedli výše, ZCP jsou věcí nehmotnou, a tudíž z pohledu Richtera nezpůsobilým
objektem zadržení.
S Richterovými závěry nesouhlasíme. Byť jsme názoru, že slova „u sebe“ mohou i tak
znamenat v běžném jazyce i „vést ZCP v evidenci“ (běžně se říká mít zapsané ZCP
ve svých knihách
, tj. u sebe), případným teleologickým výkladem budou slova uvedena
na pravou míru. Pakliže bychom totiž přijali Richterův názor o požadavku „mít věc
fyzicky u sebe“, došli bychom k absurdnímu následku i ve vztahu k věcem hmotným.
Co když bude věřitel zadržovat auto v garáži, která je od jeho domu vzdálená 10 km?
Má věc ještě fyzicky u sebe? Odpověď je kladná, jelikož zde nebudeme posuzovat, zda
se věc skutečně nachází fyzicky u věřitele, ale zdali k ní může vykonávat
faktickou,
jedinečnou moc
, kterou bude schopen bránit dlužníku v jejím vydání. Ptáme se tedy,
proč upírat věřiteli možnost uspokojit se z hodnot, které může svým jednáním zadržet,
jen proto, že jsou nehmotného charakteru a z toho důvodu je nemůže mít např. stojící
vedle sebe? Nevidíme pro tento závěr jediný rozumný důvod. Jen podotýkáme, že se
obdobně chová i držba ve znaku
corpus possessionis
.
Zbývá tedy zhodnotit, má-li takovouto faktickou moc osoba vedoucí majetkový
účet se ZCP. Domníváme se, že
takovou mocí bude disponovat věřitel vedoucí ZCP
na
účtu
vlastníka
. Pouze tento věřitel bude totiž moci určit, které ZCP jsou ve vlast-
24
§ 528 OZ. O účtu zákazníku někdy hovoříme jako o sběrném účtu. Není z nich patrný konkrétní
vlastník, ale v rámci prvního stupně evidence jsou evidovány všechny ZCP ve vlastnictví různých osob
na jednom účtu. Tento systém zjednodušuje převody ZCP v první evidenci, a to tak, že v případě jejich
převodu na jinou osobu zůstává ZCP zapsán na stejném účtu zákazníků za předpokladu, že obě osoby
(převodce i nabyvatel) mají vedeny příslušné účty vlastníků u stejného účastníka.
25
§ 527 odst. 2 OZ. V tomto ustanovení je zakotvena vyvratitelná právní domněnka, že vlastníkem ZCP
je osoba, na jejímž účtu vlastníka je ZCP zapsán.
26
RICHTER, Tomáš. Komentář k § 1395. In SPÁČIL, Jiří a kol.
Občanský zákoník III. Věcná práva
(§ 976–1474). Komentář.
1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1144. Zdroj: Beck online.
27
Ibidem
.
28
Přesvědčivě nepůsobí ani skutečnost, že se Richter nijak nezabýval významem a interpretací § 979 OZ.