SLP 02 (2013)

177 / 284

175
italská judikatura hledá v odlišné intenzitě přítomnosti těchto znaků, kdy nejvíce in-
tenzivní je jejich přítomnost u zaměstnanců.
Pro zaměstnance je typická povinnost vykonávat práci v určitých předem pevně sta-
novených časových úsecích, které tradičně nazýváme pracovní dobou.873 Po pracovní
dobu dává zaměstnanec zaměstnavateli k dispozici svou pracovní sílu, aniž by bylo
sjednáno zhotovení konkrétního díla nebo provedení určitých předem vymezených
prací. Pracovní doba vymezuje časový rozsah práva zaměstnavatele řídit zaměstnance.
Pracovní dobu rozvrhuje dle ust. § 81 ZP zaměstnavatel jednostranně, ledaže je do-
hodnuto zaměstnavatelem a zaměstnancem jinak. 874 Ujednání o pracovní době není
podstatnou částí pracovní smlouvy, byť zaměstnavatel je povinen o týdenní pracovní
době a jejím rozvržení zaměstnance předem informovat [ust. § 37 odst. 1 písm. e) ZP].
Zaměstnavatel je povinen vypracovat písemný rozvrh týdenní pracovní doby pouze
v případě nerovnoměrného rozvržení pracovní doby, ale i v případě rovnoměrného
rozvržení pracovní doby je to on, kdo určuje začátek a konec směn. Zaměstnanec je
pak povinen být na začátku směny na svém pracovišti a odcházet z něj až po skon-
čení směny.875 Nejde však pouze o povinnost být včas připraven k výkonu práce.
Zaměstnanec je také povinen využívat pracovní dobu k vykonávání svěřených prací,
plnit kvalitně a včas pracovní úkoly, prostě pracovat řádně podle svých sil, znalostí
a schopností. Právě proto spatřovala prvorepubliková literatura ve vydání se zaměst-
nance zaměstnavateli po určitý (pracovní) čas důležitý znak vyšší míry závislosti za-
městnance na zaměstnavateli.876
Zaměstnanec pracující v zaměstnavatelem určené pracovní době je obvykle pevně
začleněn do organizace práce na pracovišti zaměstnavatele, kde používá k výkonu práce
zařízení a nástroje přidělené mu zaměstnavatelem. Tak např. ZP ukládá zaměstnanci
být připraven k výkonu práce na pracovišti se začátkem pracovní doby. Povinnost pra-
covat na pracovišti zaměstnavatele je zohledněna při sjednávání místa výkonu práce,
které je podstatnou náležitostí pracovní smlouvy. Místem výkonu práce je totiž místo
či místa, kde bude práce pravidelně zaměstnancem konána. Zákoník práce pracoviště
nevymezuje a není to ani vzhledem k barvitosti pracovního života potřeba. Pracovištěm
873 V dnešním pojetí se nejedná pouze o povinnost. Zaměstnanec v pracovním poměru má zásadně právo
na přidělování práce v rozsahu stanovené týdenní pracovní doby. Není-li zaměstnavatel schopen dostát
své povinnosti přidělovat práci, je přesto povinen zaměstnance odměnit za připravenost k výkonu práce.
874 Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1395/2010. Dohodne-li se zaměstnavatel se zaměst-
nancem v pracovní smlouvě, že mu rozvrhne pracovní dobu kupř. na třísměnný provoz, nic to nemění
na jeho oprávnění podle ustanovení § 84 odst. 1 zák. práce rozvrhnout pracovní dobu; zaměstnavatel se
dotčeným ujednáním pouze zavázal, že v konkrétním případě bude pracovní dobu rozvrhovat určitým
způsobem.
875 Srov. sjednocovací stanovisko Nejvyššího soudu ze 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, více http://
OOK_hrube_poruseni_pracovni_kazne~?open&lng=CZ (Cit.: 19.1.2013).
876 Hácha, E.: Pracovní právo, Slovník veřejného práva československého, sv. III, Praha, Eurolex Bohemia
2000, str. 424 a 425.