172 / 284
170
ku. Předmětné ustanovení zaručovalo též právo na stejnou odměnu za stejnou práci
bez ohledu na pohlaví. Ústava z 1960 v čl. 21 dávala všem občanům právo na práci
a na odměnu za vykonanou práci podle jejího množství, jakosti a společenského význa-
mu. Právo na práci a na odměnu, jak proklamoval čl. 21 odst. 2 Ústavy z 1960, bylo
zajištěno celou socialistickou hospodářskou soustavou, která nezná hospodářských kri-
zí ani nezaměstnanosti a zaručuje neustálé zvyšování reálné odměny za práci. Odst. 3
téhož článku zavazoval stát, aby zaměřil svou politiku tak, aby s rozvojem výroby
a s vzrůstem produktivity práce mohlo docházet k postupnému zkracování pracovní
doby bez snížení mzdy.
Právo zaměstnance na spravedlivou odměnu za práci zůstalo chráněno též v platném
ústavním pořádku, v čl. 28 Listiny. S tímto právem souvisí též zákaz nucené práce dle
čl. 9 Listiny. Články 28 a 9 Listiny byly provedeny do prostého práva jednak zakotve-
ním normativní zásady spravedlivého odměňování zaměstnanců v ust. § 1a písm. c)
ZP, jednak v ust. § 346c ZP. Obojí bylo zakotveno v ZP s účinností od 1. 1. 2012.
Pokud jde o zásadu spravedlivého odměňování zaměstnanců, je nutno doplnit, že
toto sociální právo bylo již dříve rozvedeno do základní zásady upravené v čl. IV zá-
koníku práce 1965. Jednalo se o právo na odměnu za vykonanou práci podle jejího
množství, jakosti a společenského významu. Tato zásada však neměla normativní pova-
hu, jednalo se pouze o obecné výkladové pravidlo, které bylo podpůrně používáno při
aplikaci konkrétních ustanovení zákoníku práce.
838
Od 1. 1. 2012 je naopak této zásadě
propůjčen ust. § 4 a 19 ZP normativní význam. Právo na spravedlivou odměnu je
dále rozvedeno v ZP do úpravy mzdy, platu a odměny z dohody, ochrany alimentační
funkce mzdy (např. úprava minimální mzdy, nejnižší úrovně zaručené mzdy, zákaz
truku, splatnost mzdy atd.), zásady za stejnou práci stejná odměna a celé řady dalších
institutů.
Rovněž zpřísněná ochrana dle ust. § 346c ZP, dle kterého zaměstnanec nemůže
zaměstnavatele zprostit povinnosti poskytnout mu mzdu, plat či odměnu z dohody
má historické souvislosti. Za první republiky bylo oproti úpravě od roku 1965 zásadně
možné, aby se zaměstnanec vzdal hmotných nároků plynoucích mu z pracovní smlou-
vy. Dělo se tak smlouvou o prominutí (dle ust. § 1444 OZO), které mohla být bez-
platná nebo úplatná.
839
Zaměstnanec se mohl vzdát pouze tzv. hmotných nároků, a to
v zásadě kdykoliv (např. přímo na výplatní listině).
840
Naopak nebylo možné se vzdát
nároků plynoucích z veřejnoprávních předpisů a z kolektivní smlouvy.
841
Pokud byl
nárok zaměstnance upraven kogentními předpisy, bylo možné se ho vzdát teprve při
838
Srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/94.
839
Srov. Krčmář, J.: Právo občanské III. Obligační právo, publikací Všehrdu č. 25, Praha, Všehrd 1929, str. 112.
840
Srov. velmi negativní dopady v souvislosti s nároky za práci přes čas. Viz Levý, P.: Mlčky učiněná úmluva
o náhradě za práci přes čas, Pracovní právo 1931, č. 4, str. 33-35.
841
Jediná výjimka, kterou doktrína připouštěla, bylo vzdání se nároku v průběhu vyjednávání o kolektivní
smlouvě. Princip nezměnitelnosti kolektivní smlouvy totiž vylučoval následnou změnu pracovní smlou-
vy v rozporu s ujednáními v kolektivní smlouvě.