186 / 284
184
že zaměstnancem pro tyto účely nemůže být národní správce pro absenci předpokladu
konání prací na vrub zaměstnavatele.
927
Zákon č. 99/1948 Sb. o národním pojištění již vymezil zaměstnance obecně jako
osoby, které v Československé republice pracují na podkladě soukromoprávního nebo
veřejnoprávního pracovního (služebního) poměru nebo na podkladě poměru učňov-
ského (volontérského, praktikantského). Podstatu pracovního či služebního poměru
však opět blíže nekonkretizoval a hned v následujících odstavcích téhož ustanovení
pojem zaměstnance výrazně překročil, když za zaměstnance pokládal též domáckého
dělníka,
928
resp. menší živnostníky a zástupce na provizi, i když tento nebyl v pra-
covním poměru.
929
Za zaměstnance v soukromoprávním (služebním) poměru se tak
i nadále považovaly osoby pracující ve vztahu založeném služební smlouvou dle ust.
§ 1151 OZO; veřejnoprávní pracovní (služební) poměr byl zakládán jednostranným
aktem (dekretem), kterým se žadatel přijímal do služby u státu (svazků lidové správy)
a podroboval se služebním a platovým předpisům. Též zde bylo nutné aplikovat po-
znatky nauky a rozhodnutí soudů učiněná k ust. § 1151 OZO, resp. zvláštním veřej-
noprávním předpisům.
930
Dosavadní spor o to, zda se jedná o zaměstnance či nikoliv,
byl navíc zmírněn, neboť napříště již neznamenal zařazení či vyloučení dané osoby
do/z pojišťovacího systému, ale pouze překlasifikování do jiné kategorie pojištěnce.
Tak spor, zda byl smluvní poměr založen na smlouvě služební či společenské, znamenal
dle výsledku zařazení daného pojištěnce buď jako zaměstnance, nebo podnikatele –
společníka (ustanovení § 4 odst. 2 cit. zákona).
Pozdější zákony pokračovaly ve stejném trendu jako zákon o národním pojištění,
tedy podstatně pro své účely rozšířily pojem zaměstnance i na osoby, které jím dle pra-
covněprávních předpisů nebyly. Zákon č. 54/1956 Sb. o nemocenském pojištění po-
jišťoval všechny zaměstnance. Pojem zaměstnance, jakož i pracovněprávního vztahu,
však nově nebyl vymezen, podrobnou kazuistickou úpravu však obsahovaly sekundár-
ní a terciární předpisy. Cit. zákon považoval za zaměstnance též toho, kdo je činný pro
socialistický sektor v poměru, který má obsah zaměstnaneckého pracovního poměru,
avšak není takto označen nebo nemá všechny náležitosti předepsané pro vznik zaměst-
naneckého pracovního poměru. Po roce 1990 byli
ex lege
za zaměstnance považování
též např. při splnění dalších podmínek členové družstva, společníci a jednatelé společ-
nosti s ručením omezeným, komanditisté komanditní společnosti, členové vlády, dob-
927
Rozhodnutí Krajského soudu v Karlových Varech sp. zn. Rp 12/49.
928
Domácími dělníky byly osoby vykonávající mimo zaměstnavatelovu dílnu po živnostensku práce na za-
kázku jednoho nebo několika zaměstnavatelů. Za domácké dělníky se pokládaly také osoby, které,
ačkoliv byly oprávněny provozovat samostatně živnost, vykonávaly bez cizích pracovních pomocníků
převážně domáckou práci na zakázku jednoho nebo několika zaměstnavatelů a byly jinak pouze menší
měrou samostatně výdělečně činné.
929
Zástupci na provizi byli považování za zaměstnance, pokud vykonávali tuto svou činnost jako jedinou
výdělečnou činnost bez cizích pracovních pomocníků. Zaměstnavatelem pak byla osoba, na jejíž vrub
zaměstnanec vykonával svou činnost.
930
Gallas, J.; Mařík, J.; Mimra, S.: Zákon o národním pojištění, Praha, Práce 1950, str. 48 a násl.