SLP 09 (2015)

110

z roku 1990 zakotvily závazek států zdržet se využívání dětí jakožto dětských vojáků,

toto ještě nezakládá oprávnění k trestnímu postihu tohoto jednání (resp. kriminalizaci

tohoto jednání cestou vyvozování trestní odpovědnosti jednotlivců). Obhajoba dále

konstatovala, že přestože Římský statut Mezinárodního trestního soudu již v roce 1998

obsahuje ustanovení o trestním postihu fyzických osob, zodpovědných za využívání

dětí jakožto dětských vojáků, toto neznamená, že v Římském statutu bylo kodifiková-

no již existující mezinárodní obyčejové právo. Zákaz určitého jednání v rámci meziná-

rodního práva nezakládá automaticky individuální trestní odpovědnost osob, které se

takového jednání dopustí.

Podle žalobce Zvláštního soudu pro Sierra Leone, který se ke shora uvedené námitce

obhajoby vyjádřil, byl zákaz odvodů či náborů dětí mladších patnácti let do ozbroje-

ných sil státu nebo jejich využívání k aktivní účasti v nepřátelských akcích normou

mezinárodního humanitárního práva již od přijetí Ženevské úmluvy o ochraně civil-

ních osob za války ze dne 12. 8. 1949 a přijetí zákazů tohoto jednání v rámci trestních

úprav jednotlivých států a posléze i v rámci celé řady mezinárodních smluv je důkazem

existence této normy jakožto součásti mezinárodního humanitárního práva. Římský

statut Mezinárodního trestního soudu ostatně ve vztahu k této problematice kodifiko-

val již existující mezinárodní obyčejové právo. Žalobce soudu připomněl i rozhodnutí

Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii v případu Tadić, v němž

tribunál dospěl k závěru, že ke vzniku individuální trestní odpovědnosti není nezbyt-

né existující smluvní ustanovení zakotvující trestní odpovědnost stíhaného jednání.

Princip

nullum crimen sine lege

nelze podle názoru žalobce aplikovat na případy, kdy

se jedná o stíhané jednání obecně považované za nelidské a odsouzeníhodné. Vždy

je nutné položit si otázku, zdali pachatel měl možnost předvídat, že jeho jednání by

mohlo být postihnutelné prostředky trestního práva (zejm. s ohledem na charakter jím

páchaného jednání).

Rozhodnutí odvolacího senátu Zvláštního soudu pro Sierra Leone v této věci (v níž

odvolací senát rozhodoval v první instanci, přičemž proti tomuto rozhodnutí neby-

lo přípustné odvolání) bylo příznačné, neboť zcela vystihovalo podstatu debaty mezi

zastánci vyvozování trestní odpovědnosti jedinců odpovědných za odvody či nábo-

ry dětí mladších patnácti let do ozbrojených sil státu nebo jejich využívání k aktivní

účasti v nepřátelských akcích z již existujících pravidel mezinárodního humanitárního

práva a mezi odpůrci tohoto přístupu. Vzhledem k tomu, že odvolací senát většino-

vým rozhodnutím dospěl k názoru, že správný je první přístup, avšak soudce Geoffrey

Prosecutor Against Sam Hinga Norman (Case No. SCSL-2004-14-AR72(E)).

Decision on Preliminary

Motion Based on Lack of Jurisdiction (Child Recruitment),

s. 3 [online]. In the Appeals Chamber, 31 May

2004 [cit. 2015-01-25]. Dostupné z:

SCSL-04-14-AR72%28E%29-131.pdf>.

Decision on Preliminary Motion Based on Lack of Jurisdiction (Child Recruitment), op. cit.

21, s. 4.