114 / 268
112
práva. Ve vztahu ke třetímu kritériu (byť obsahově i ve vztahu ke čtvrtému kritériu)
odvolací senát opět odkázal na již existující judikaturu mezinárodních trestních tribu-
nálů, a to konkrétně na rozhodnutí Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu
ve věci
Akayesu,
který aplikací shora uvedené čtyřstupňové škály kritérií dospěl k zá-
věru, že porušení důležitých chráněných hodnot je vážným porušením mezinárodní
humanitárního práva zakládající individuální trestní odpovědnost.
Odvolací senát dospěl k závěru, že k zákazu využívání dětských vojáků došlo v rámci
mezinárodního společenství nejpozději v roce 1994, neboť právě od tohoto období za-
čala většina států světa přijímat zákonodárství za účelem kriminalizace tohoto jednání.
Vzhledem k tomu, že trestní postih jednání spočívajícího ve využívání dětí mladších
patnácti let v ozbrojených silách byl součástí mezinárodního obyčejového práva již
před rokem 1996 (resp. ještě před tím, než byl trestní postih tohoto jednání výslovně
zakotven ve smluvním právu), odvolací senát dospěl k názoru, že Zvláštní soud pro
Sierra Leone je oprávněn Sama Hingu Normana za porušení zákazu tohoto jednání
trestně stíhat.
Soudce Robertson ve svém menšinovém stanovisku nejprve terminologicky vymezil
rozdíl mezi pojmem odvádění dětí
(conscripting children)
do ozbrojených sil a pojmem
nábor dětí
(enlisting children)
do ozbrojených sil. Zatímco v prvním případě je pří-
tomen prvek donucení
(use of force),
v druhém případě se může jednat o dobrovolný
vstup dětí do ozbrojených sil. Tyto pojmy je nutné odlišovat od pojmu využívání dětí
k aktivní účasti v nepřátelských akcích
(using children to participate actively in hosti-
lities)
, přičemž v tomto případě jsou děti po předchozím odvedení či náboru přímo
ohroženy na životě aktivní účastí v ozbrojeném konfliktu. V případě všech tří pojmů
se jedná o tři odlišné typy zločinů, přičemž nábor dětí mladších 15 let do ozbrojených
sil, z něhož je Sama Hinga Norman obviněn, dosud ještě nikdy nebyl před žádným
mezinárodním soudem stíhán. Soudce Robertson zdůraznil, že je vždy nutné pečlivě
zkoumat, zdali je norma mezinárodního práva součástí mezinárodního trestního práva
s takovými důsledky, že porušení pravidla obsaženého v této normě zakládá individu-
ální trestní odpovědnost. Dále konstatoval, že v rámci mezinárodního trestního práva
je zapotřebí důsledně dodržovat princip
nullum crimen sine lege
a princip legality (ne-
retroaktivity). Pro určení, zdali jednání stíhané před mezinárodními trestními soudy
a tribunály neporušuje princip
nullum crimen sine lege,
soudce Robertson vytvořil tři
podmínky, které musejí být kumulativně splněny: 1. skutková podstata zločinu musí
být jasná a musí odpovídat základním principům, na základě nichž je vyvozována
trestní odpovědnost; 2. jednání, v němž je spatřován zločin podle mezinárodního trest-
ního práva, musí být v době spáchání v rozumné míře způsobilé být za takový zločin
považováno; 3. musí být zcela evidentní (nebo alespoň logicky vyvoditelná) široká
shoda mezinárodního společenství na tom, že takové porušení obyčejového právního
pravidla by založilo nebo zakládá individuální trestní odpovědnost pro konkrétního
pachatele, a to vedle závazku států zakázat toto jednání v rámci svých jednotlivých
trestních jurisdikcí.