17 / 200
15
Latinské Ameriky. Tamní, charakterem
soft law
, Cartagenská deklarace se vztahuje také
na osoby, které „
opustily svoji zemi, neboť jejich život, bezpečí či svoboda byly ohroženy
všeobecným násilím, vnější agresí, vnitřním konfliktem, masovým porušováním lidských
práv anebo dalšími okolnostmi, které vážně porušují veřejný pořádek.
“ Z dikce definice je
vidět, že se vztahuje na osoby odcházející z důvodu ozbrojeného konfliktu. Mezi jejich
odchodem a ozbrojeným konfliktem musí být příčinná souvislost, důvodem opuštění
země je ohrožení z konkrétního důvodu, nejde o hrozbu při návratu. Ač se jedná o
soft
law,
nemálo států si jej vtělilo do svých vnitrostátních úprav a v budoucnu bude možné
uvažovat o vytvoření regionálního obyčeje. U této definice i u výše uvedené africké
úpravy je otázkou, zda by bylo možné uvažovat o aplikaci definice například i na oso-
by, které odcházejí ze svých zemí z environmentálních důvodů (tj. zda by bylo možné
vykládat pojem události či okolnosti vážně narušující veřejný pořádek jako zahrnující
i některé environmentální hrozby).
Odlišně přistoupili k úpravě ochrany osob, které přicházejí z oblastí postižených ozbro-
jenými konflikty, tvůrci norem v evropském regionu, resp. v subregionu tvořeném státy
Evropské unie (dále též „EU“). V právu Evropské unie, tedy v normativitě, která ovliv-
ňuje 28 zemí evropského regionu, se uvedenou otázkou zabývá sekundární legislativa, ze-
jména směrnice. Úprava proto nebude ve všech zemích totožná, neboť směrnice za prvé
pouze takříkajíc ukazují směr, nejsou doslovnou úpravou, a za druhé státům v otázkách
uprchlictví ponechávají často prostor pro odlišné úpravy („státy mohou přijmout“).
Pro otázku válečných uprchlíků jsou relevantní dvě směrnice: tzv. směrnice o dočasné
ochraně
30
a tzv. kvalifikační směrnice.
31
V prvním případě jde o odpověď na příchod
hromadných proudů osob, resp. o odpověď zejména na příchod migrantů z ozbroje-
ných konfliktů, v případě druhém jde o
sui generis
reflexi principu non-refoulement,
a to nejen v rozsahu čl. 33 Úmluvy, či rozšířenou ochranu uprchlíkům.
Dočasná ochrana může být z dnešního pohledu vnímána jako slepá ulička. Na rozdíl
od mnoha dalších azylových směrnic nebyla v posledních letech doplňována, patrně
i proto, že za dobu své existence nebyla ani jednou využita.
32
Vztahuje se na osoby,
které „
musely opustit zemi či oblast původu nebo byly evakuovány, a to zejména na žádost
mezinárodních organizací, a nemohou se s ohledem na převládající situaci v zemi vrátit
za bezpečných a trvalých podmínek a které by mohly spadat do působnosti článku 1A
Ženevské úmluvy nebo jiných mezinárodních či vnitrostátních dokumentů poskytujících
30
Směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné
ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi jed-
notlivými členskými státy při vynakládání úsilí na přijímání těchto osob a na následky plynoucí z tohoto
přijímání. Zde se jedná o první generaci azylových (resp. uprchlických, slovo azyl je zde používáno ne-
přesně) směrnic, které z důvodu jednomyslnosti stanovovaly minimální standardy.
31
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí
splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárod-
ní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu,
a o obsahu poskytnuté ochrany.
32
Pro důvody srov. níže podkapitolu 1.2.